bramborový salát

 Předevčírem řekl manžel, že by měl chuť na bramborový salát, má ho rád a hned spustil, jaká je to škoda, že ho převážně děláme jen na Štědrý den. Když jsem řekla, že si ho můžeme udělat jen tak, že nemusí být ausgerechnet jen na Vánoce, tak jsem netušila, že muž koupí vše potřebné hned druhý den.

Bylo mi nabídnuto, že o řízek se postará sám, a tak jsem dala včera navečer vařit brambory a zeleninu a ráno jsm se pustila do výroby salátu.

Když si vzpomenu, jak nezdravé byly saláty, které jsem dělávala první roky po svatbě, s nakládanou zeleninou, tuším s Moravankou a se spoustou nejprve gothajského salámu, později jsem gothaj nahradila salámem šunkovým. No a samozřejmě nechyběla kopa vařených vajec, ani velká sklenice majonézy. Prostě kalorická bomba!

Zhruba po deseti letech jsem začala nezdravosti ubírat, až jsem se dopracovala k tomu, že zeleniny je v salátu víc, než brambor. Uzeninu už nedávám vůbec, vejce taky ne a majolky stačí opravdu jen trošku, ona se v salátu rozleží.

Takže na dnešní salát jsem použila 6 malých brambor, 4 mrkve, 2 petržele, 1/4 menšího celeru, 4 malé kyselé znojemské okurčičky, malou konzervičku hrášku, 1 větší a najemnou nasekanou cibuli - (cibuli nechám spařit, nemám ráda ten cibulový pach) Přidala jsem čajovou lžičku hořčice, dvě polévkové lžíce majolky, a samozřejmě sůl a pepř podle chuti. S manželem jsme si zvykli, a popravdě už si ani nedovedu představit, že bych udělala salát, který jsem dělávala zamlada.

fotky z konce babího léta

Fotky z konce kraťoučkého babího léta. Minulý týden mi kvetla jedna růže. Mám tuhle růžičku moc ráda, i kdaž voní jen tak slabounce, ale zato nejvíc kvete.

Stále má i několik poupat, tak jsem zvědavá, jestli i ta poupátka vykvetou, pokud by to vypadalo že ne, zkusím je ostříhat do vázy, jako jsem to udělala minulý rok.

U branky  minulý týden znovu vykvétaly plaménky, nejspáš proto, že jsem je v létě kvůli nějakému savému hmyzu ostříhala. Tak budu snad pro příště chytřejší, když se objeví pokroucené, a zdeformované květy, tak bez milosti ošmikat.

 

A na posledním snímku mám opět moje oblíbené hortenzie, za skřítkem vpravo je krásně červený květ, bohužel jsem tu červenou hortenzii nestihla cvaknout, když byla krásně nakvetlá.

covid-19 a deprese

 
Rychlý nástup pozdně podzimního rázu počasí mi způsobil docela silné deprese.  Čekala jsem krásné babí léto, vlídný podzim a stalo se, že jsme skočili z tropů rovnou do Dušiček.

Ne, že bych něco měla proti Dušičkám, ale nebyla jsem na takový skok připravená, to tempo mě fakt zaskočilo. K tomu  všechny ty negativní zprávy o covid -19, a ta každodenní urputná  masáž, ta mi dává zabrat ze všeho úplně nejvíc. Člověk neví, čemu má vůbec věřit, ale tak nějak podvědomě chápu, že to, co provádějí média není tak úplně normální.

Roušku samozřejmě budu nosit, budu se snažit i o dodržování rozestupu, a budu se snažit i o zvýšenou hygienu.

Nejhorší, nejdepresivnější jsou Novinky, říkám si, že na ten podělanej server už nevlezu, že nebudu číst ty stupidní články určené na vymývání mozku, a reklamy na očkovací vakcínu, ale pak mi to nedá a zase tam vlezu, protože chci už konečně číst, že nastala změna k lepšímu. Jenže mě čeká zase další strašení! Místo aby Novinky napsaly, že byl v posledních asi třech dnech mírný pokles počtu nakažených, tak ony napíšou, že prudce stoupá nárůst těžce nemocných, a také prudce stoupají počty  úmrtí v souvislosti s covidem, ale ne přímo na covid.  K tomu přidají snímek prázdné nemocniční postele, závěsů, které se používají u umírajících pacientů a snědého uklízeče v roušce. Tou fotkou strach Novinky ještě umocnily!

Vždyť se jedná o každodenní šíření poplašných zpráv a to je snad trestné, nebo pro novináře to neplatí?

Jediné pozitivum za posledních pár dnů byl krásný a dlouhotrvající déšť, kdy u nás spadlo 50 mm, to tady fakt dlouho nebylo...

KONEC PANA Y

 Mystický román autorky Scarlett Thomas mě zaujal hned na začátku.

Mladá  vědkyně Ariel Mantová se ve své výzkumné práci věnuje spisovateli z 19. století Thomasi E. Lumasovi, jehož dílo Konec pana Y obestírá tajemství. Podle legendy každý, kdo si tento zapomenutý román přečetl, zanedlouho zemřel.

Když se Ariel setká  se Saulem Burlemem, a když po krátkém rozhovoru poznají, že mají stejné zájmy, vezme si Burlem mladou vědkyni k sobě na univerzitu. Oba zaujala kniha spisovatele Lumase s názvem Konec pana Y.  Burlem však doporučuje Ariel, aby se raději věnovala jiným spisovatelům.

Jednoho dne Burlem nepřijde do práce, prostě zmizí. Zanedlouho po jeho zmizení se zřítí část univerzity, nikomu se však nic nestane.
Ariel jde domů pěšky, protože si v kanceláři zapomněla klíčky od auta. Vezme to kvůli nepříznivému počasí zkratkou, a když míjí starý antikvariát, napadne ji, že se tam schová.

Mladá dívka, která v antikvariátu pracuje se zeptá, s čím by mohla Ariel pomoct, a tak Ariel napadne se zeptat na  Konec pana Y. Knížka je to velice vzácná, na světě jsou snad jen tři ne úplné výtisky, takže Ariel ani nepředpokládá, že by v antikvariátu tuhle knížku měli.

Dívce je ten název povědomý, netrvá dlouho a sundá z horního regálu krabici plnou knih s podobnou tématikou a mezi nimi je skutečně i Konec pana Y. Knihy ještě nejsou oceněné, a když prodavačka zavolá, zda knihu může prodat a za kolik, žena, se kterou mluví jí řekne, že by prodej přicházel v úvahu jen za předpokladu, že by si Ariel koupila všechny knihy z krabice a to za 50 liber. Ariel vůbec nesmlouvá, a bez řečí vydá za ony knižní poklady celou svou hotovost.

Centrem Lumasovi knihy je „Troposféra“ a dostat do Troposféry se údajně dá za pomoci homeopatického nápoje, na který je v knize recept. Stránka s receptem v knize však chybí, ale shodou okolností se k oné stránce Ariel dostane tak, jako se náhodou dostala i ke knize. Zdá se, že je k něčemu předurčená. To se ví, že Ariel chce nápoj co nejdřív vyzkoušet a pak se začnou dít věci...

Chvílemi mi kniha připomínala Alenku v říši divů od  Lewise Carrolla, spoustě věcí jsem nerozuměla, nebyla jsem ve škole dobrá z fyziky, ale i tak to bylo zábavné čtení.

topolovka

 Topolovky - slézové růže u nás v posledních letech moc nejdou. Koupila jsem si sáček semínek, mělo se jednat o směs barev, měly tam být i topolovky plnokvěté. Krásně mi vyklíčily, ale když jsem je zasadila, objevila se jakási podivná choroba.  Listy měly po sobě rezaté ďubky, asi nějaký parazit?

Některé topolovky druhým rokem i vykvetly, jedny byly růžové plnokvěté, jedny byly plnokvěté bílé, ale obě rostliny byly tak zubožené, že jsem ani nefotila.

 Zbytek těch, co vykvetly byly tyhle jednoduché růžové, co mám na fotce. Dost rostlin nevykvetlo vůbec, ale listy mají zatím zdá se v pořádku. Správně by měly kvést druhým rokem, tak třeba ještě vykvetou příští jaro.

Jo a abych nezapomněla, krásně nám od včerejšího večera prší...

citát Démokritos z Abdér

 

Poctivý a nepoctivý člověk
se pozná
nejen podle toho
co dělá,
nýbrž i podle toho, co chce.

DÉMOKRITOS z Abdér

vysoké astry

 Díky současnému rázu počasí jsem opálená tak, jako bych se právě vrátila od moře. Na sluníčku trávím přibližně hodinu denně. A proč taky ne,  říkám si, že toho musím využít, a nachytat do zásoby mimo bronzu i  vitamín D, protože možná zítra, pozítří, či popozítří už tak pěkně nebude. 

Od rána nám mělo pršet, a zatím zase nic, nebe je bez mráčků a svítí sluníčko, takže i dneska jsem na hodinku zalehla na deku.😎

A takhle pěkně kvetou astry, jen se jedna barva, ta růžová vytratila, měly být a skutečně byly při koupi v květináči barvy tři. Díky nedostatku vláhy jsou výhonky od spoda do poloviny holé, ale květy vypadají krásně.

na skok v lese

 V neděli jsme místo běžné procházky vyrazili po dlouhé době zase na kolech. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli  kolo ještě vůbec zvládnu.

Jeli jsme jen k nám, do nejbližšího lesa směrem na Stochov, protože jsem po absolutně suchém září nepočítala s tím, že by to ve vzdálenějších lesích bylo lepší a zda by vůbec nějaké houby rostly. Prostě jsme vyrazili jen na čumendu.

 Jediná houba, na kterou jsem ten den narazila byla tahle dřevokazná, která vyrůstala z vyvrácené suché břízky.

Jinak to, co jsme viděli jsem si nepředstavovala ani v těch nejkatastrofičtějších scénářích. Bylo to mnohem horší, než na jaře a už tehdy mi bylo do pláče. Devadesát procent jehličnatých stromů - smrků, borovic, modřínů bylo suchých. Jehličnaté stromy na tom byly nejhůř. U listnatých - bříz, dubů, buků, jasanů, javorů a dalších bylo suchých víc než polovina a zbytek listnáčů trpěl nějakou chorobou. Projevovalo se to divnými, pokroucenými a skvrnitými listy. 

Nikdo zřejmě o les nepečuje, nikdo neprořezává mladé suché stromy, nikdo si neodváží na topení soušky, nebo vyvrácené stromky, takže se v lese nedalo ani pořádně chodit. Myslím, že i zvěř to má v těchle podmínkách stížené.

Po hodně bloumání jsme to vzdali, a vrátili se k zaparkovaným bicyklům a vydali se domů, ale ta hořká pachuť z toho co jsem viděla u mne dál přetrvává. Jediné pozitivum bylo, že jsme viděli spoustu úplně maličkých, přibližně dvouletých doubků -semenáčků.

Konec září by měl být podle meteorologů  deštivý, jen nevím, jestli se ten skomírající, téměř mrtvý les dá ještě zachránit. Snad jen ty mladičké doubky budou mít šanci...

moje hortenzie

 V  horkém a suchém létě, které tady máme několik let za sebou to u nás z keřů nejlépe snáší hortenzie. Sice byly v odpoledním čase, kdy na ně slunce nemilosrdně žhnulo povadlé, květy měly svěšené, ale po večerní zálivce se do rána zase vzpamatovaly.

Takhle pěkně vypadají, když přestaly úpaly...

loučící se drozdi

 I včera jsme vyrazili na procházku, musím se přiznat, že se mi v tom dusnu, které jsme měli už od rána nikam nechtělo, ale manžel mě vytáhl. Nejhorší bývá cesta zpátky, to prudké stoupání mi stále dělá problémy.

 Při odpočinku, protože jsem nemohla popadnout dech, jsem si udělala aspoň jeden snímek.

Později odpoledne, při každodenním šlapání těch mých 10 km na rotopedu, a sledování filmu - to aby mi ty kiláčky na rotopedu rychleji ubývaly - mi najednou muž povídá, abych se podívala z okna na náš smrk. Říkám, že nevidím nic zvláštního, jenomže on seděl v křesle a tudíž byl níž.

 Tak jsem z rotopedu slezla a najednou se ozvalo štěbetání a nebe kolem nás potemnělo, jako v hororu "Ptáci". Na smrku seděly snad stovky houfujících se  drozdů před odletem za teplem. Než jsem si zapnula a nastavila foťák, byli ptáci fuč, na větvích zůstalo jen pár opozdilců a když cvakla spouť, odletěli i ti poslední. Přišlo mi, že se tihle poslední přišli se mnou rozloučit, protože u nás na zahradě už několik let drozdi hnízdí v tújích.

V noci, po druhé hodině ranní, přesněji ve 2:38 mě probudilo hřmění. Bouřilo někde v dálce, a následně se spustil déšť. Myslím, že nemusím psát, jakou jsem v tu chvíli, když jsem zaslechla jemné bubnování kapek deště na okenní parapet pocítila radost.

Bohužel to celé trvalo snad jen necelou minutu, lítala jsem několikrát k oknu, jen abych se zklamaná zase vracela do postele. Nespadla už ani kapka.

Tohle září bude pravděpodobně nejsušší, jaké jsem kdy zažila. Třetím rokem si zapisuju množství srážek, a doposud bylo nejsušší září v roce 2019 se svými 9 mm. V roce 2018 spadlo 44 mm. Letos máme zatím pouze necelé 2 mm. :(

babí léto

 Babí léto mám snad ještě radši, než jaro. Dřív jsem mívala ráda i léto, ale o létu, jaké u nás máme posledních pár let psát nechci. Nejsem příznivcem tropických teplot.

Letošní babí léto se mi pranic nelíbí, co vykvete, to je druhý den vysušené na placičku.

Včera dopoledne začaly rozkvétat růže, před chvilkou jsem si je šla vyfotit a co nevidím, růže jsou rozkřáplé a téměř suché.

 Na magnolii se objevila dvě poupata, takovou jsem z nich měla radost, protože na jaře všechny květy pomrzly. Jenže poupata magnolie nevykvetla, slunce je spálilo.

Tráva za celé léto nedostala tak zabrat, jako za první polovinu září, doslova chrastí pod nohama. Když jsem v pátek okopávala maličké políčko, jak já tomu čtverečnímu metru říkám, zarazilo mě, že v půdě nejsou vůbec žádné žížaly, ani hmyz, který tam patří.

Stejné to je i se žížalami v  kompostu, i když kompost občas trochu zaleju, žížaly prostě zmizely. Když jsem přidávala trochu kompostu na ono políčko, které jsem zmínila, nenašla jsem v něm ani jednu žížalu, jen několik larev zlatohlávka zlatého a jednoho slepýše.

 

VĚNEČKY

 Věněčky od autorky Blandine Le Callet se mi zpočátku jevily, jako dost nezáživný román. Postupně jsem se začetla tak, že jsem prostě nemohla knihu odložit, tak moc jsem byla zvědavá na ono temné tajemstí a protože musí být čtenář napnutý až do konce, i tajemství se dozví téměř na samém konci knihy. 

anotace z přebalu -
Čtenář, coby čestný host na svatbě, se přímo kochá touto jemnou studií lidských mravů. Autorka projevila při zkoumání "lidské komedie" až entomologický talent. Její Věnečky lze doporučit všem, leda snad s výjimkou nastávajících manželů.
Marianne Payot ĽExpress

Román, který se zpočátku jeví jako řada zábavných portrétů, se postupně mění v promyšlenou dramaturgii. Ta se stupňuje takřka až k divadelnímu finále, při němž stará žena odhalí temné rodinné tajemství.
Claire Julliard, Match

Blandine Le Callet ironicky, ale citlivě pohlíží na svět, výstižně, ale něžně kreslí lidské povahy.
Astrid de Larminat, Le Figaro Littéraire

Román je záznamem honosné svatby, která se odehrává ve starobylém venkovském kostelíku a následně na nedalekém statku. Snoubenci, jejich rodiny i sezvaní hosté patří ke společenské smetánce - advokáti, lékaři, podnikatelé. Slavnost je promyšlena do posledního detailu. Průběh dne popisuje postupně několik různých účastníků, každý vidí události jinak, každý v nich hraje jinou roli. Jejich prožitky a pocity se vzájemně doplňují, a vytvářejí tak velice plastický a přesný obraz. Pod lesklým povrchem zdánlivě dokonalé slavnosti se však v příbězích vyprávěných jednotlivými účastníky objeví mnohem drsnější skutečnost. Navzdory svému hmotnému zajištění je jen málokterý z hostů skutečně šťastný. Řeší traumata rodinného života, svázanost společenskými konvencemi, pomstychtivost a závist i staré "kostlivce ve skříni", kteří jsou dílem všudypřítomného pokrytectví.

kalifornské máky

 Kalifornské máky výborně snášejí sucho, tudíž jsou pro naši zahradu ideální letničkou. Navíc se samy vysemení, tyhle máky už mám na stejném stanovišti několik let.

Ještě pár řádků k tomu prohlubujícímu se suchu. Dnes máme 12. září  a pořádně nám nezapršelo už snad víc, než čtrnáct dní, když nepočítám ten necelý jeden jediný milimetr, co spadl 5. září a okamžitě ho vysušil vítr.

Každý den chodím na všechny možné stránky o počasí, detailně prohlížím několikrát za den různé modely, které naznačují vývoj a pro příštích deset dnů nevidím žádnou změnu k lepšímu. 

Včera jsem vyrazila na delší procházku a co jsem viděla, to mi vhánělo slzy do očí. 

Technické služby vyřezaly a pokácely v našem okolí desítky suchých keřů a stromů. Téměř úplně vymizely keře bezu černého, šípkové keře, a některé ptáčnice melou z posledního. Krásné jasany a dokonce i břízy mají taky na mále. Starší stromy ještě mají povadlé listy, no u těch mladších je vidět, že mají svůj krátký život za sebou, protože neměly pořádně vyvinutý kořenový systém.

Loni vysázené ovocné stromky, které stát věnoval na obnovu byly ještě na jaře jakžtakž olistěné, no teď  jim smutně visí a chrastí suché listy, ani jsem nefotila, není to nic pěkného na pohled...

 

 

citát Edmund Burke

 

 Jediné, co umožňuje zlu triumfovat
 je nečinnost slušných lidí...

                   Edmund Burke

zavařená strouhaná jablka

 Jablíčka nám padají ze stromů ostošest, jestli to takhle půjde dál, nedozraje ani jedno. Bylo mi líto vyhazovat popadaná jabka jen proto, že tak úplně nedozrála.

Nejprve jsem zkusila pár popadaných jablek oloupat, nakrájet a rozvařit v troše oslazené vody tak, jako třeba na kompot. Když byla jablíčka rozvařená, přidala jsem jeden ve vodě rozmíchaný vanilkový pudink a ještě krátce povařila. Do formy na biskupský chlebíček jsem na dno vyskládala pár piškotů, zalila rozvařenými jablky, zahuštěnými pudinkem. Na to zase pár piškotů a navrch zbytek jablek. Vychladnou mňamku jsem dala na pár hodin do lednice.  Dřív, když byla dcera malá se tenhle jablečný dezert běžně dělával.

Docela jsme si pochutnali, ale ráda bych uchovala nějaká jablíčka na vánoční štrúdl, nebo na linecký koláč. 

Včera jsem zbylá popadaná jablka oloupala, nastrouhala a zavařila ve vlastní šťávě. Mám prvních pět sklenic a určitě budu ve sbírání a zavařování - příště třeba kompotů pokračovat. Pořád jsou jablíčka ze zahrádky mnohem chutnější, než ta kupovaná.

akce kulturák

 Dnešní ráno bylo nezvykle chladné, snad kvůli studenému větru, který se nestačil prohřát. Každopádně jsem se musela vrátit pro mikinu a při zpáteční cestě už jsem zase hudrovala, jaké je mi vedro.

Vypravili jsme se do Kulturního domu, kde se konal pojízdný prodej všemožných nesmyslů, které těžko může běžný občan někdy potřebovat. U mnoha věcí chyběl jakýkoliv  popis i obal, a tak mnozí lidé jen kroutili hlavami, když se jich někdo ptal, jestli nevědí, k čemu  ta konkrétní  věc má sloužit. :-D

Původně jsme šli pro praktické širší šle - kšandy, které u nás v obchodě běžně nějsou k mání, nakonec jsem si ale vybrala brýle proti nadměrnému slunečnímu záření, které se dají nasadit na dioptrické brýle a myslím, že je užiju. Dívání se přes ně v dnešní sluneční den bylo velice příjemné.

Pro manžela jsem objevila kromě šlí ještě jemňoučké bavlněné trenky - ten starý klasický střih, sice mají nepatrné kazy v potisku, ale na tom zase až tak moc nezáleží, hlavně, že jsou příjemné na nošení. Nejsou tak drsné, jako ty plátěné, na které občas ať už v Lidlu, nebo v normálním obchodě se spodním prádlem narazím. Navíc cena 49 kaček byla na dnešní dobu taky docela sympatická.

V jednu chvíli se mi udělalo v kulturáku až zle, sotva jsem lapala po dechu. Zřejmě z toho obrovského množství možná i závadného plastu, které se nacházelo  sice ve větší místnosti, ale přece jen ne dost velké.
To se uvažuje a slibuje,  že se přestane používat plast na uchošťoury, přitom to množství plastu na nich je oproti všem těm nesmyslům, které se neustále vyrábějí zanedbatelné. 

Podobně je to s plýtváním plastu např. při výrobě  obalů na léky, v lékovce, kam by se vešlo v pohodě 100 i více tablet, je jich pouze 30. S plastovými obaly na sprchový šampon, či pleťové mléko je to obdobné. Koupila jsem si v Lidlu pleťové mléko na suchou pleť - 400 ml a obal je naplněný jen z poloviny. Takto by se dalo hodně dlouho pokračovat....

No a při zpáteční cestě jsem chtěla udělat na náměstí pár snímků, bohužel tam začali navážet světští atrakce a maringotky, o víkendu se u nás koná posvícení a tak jsem se náměstí zdaleka vyhnula...

MOUDROST VLKŮ

Moudrost vlků od Elli H. Radinger jsem si půjčila čirou náhodou. Původně jsem si toužila přečíst od téže autorky Moudrost starých psů, na kterou mě upozornila kamarádka těsně po tom, co jsme přišli o našeho pejsánka. Bohužel tento titul - Moudrost starých psů u nás v knihovně nemají.

Mile mě překvapily v knize  Moudrost vlků krásné fotografie, i pro moje oční problémy docela velké písmo, takže se četlo opravdu rychle. Musím se ale přiznat, že některé smutnější kapitoly jsem jen zběžně prolistovala, nejsem tak silná, abych unesla např. zabíjení, ať už se jedná o zabíjení vlků člověkem, nebo zabíjení vlků vlky z jiné smečky, nebo zabíjení v rámci lovu. Chápu sice, že nějak se ti vlci musí živit, někde v podvědomí to mám, ale číst detaily nemusím ....

Chvilku jsem koketovala s tím, že si knihu Moudrost starých psů  koupím, ale teď zrovna máme hluboko do kapsy a peníze jsou potřeba jinde

anotace z přebalu -
Miluj svoji rodinu, starej se o ni, nikdy se nevzdávej a nikdy si nepřestávej hrát – to jsou zásady vlků. Vlci se empaticky starají o staré a zraněné příslušníky smečky, láskyplně vychovávají své potomky a mají schopnost při hře na všechno zapomenout. Přemýšlejí, sní, spřádají plány, inteligentně spolu komunikují – a jsou nám podobnější než jakákoli jiná živá bytost. Elli H. Radingerová, nejrespektovanější německá odbornice na život vlků, vypráví napínavé příběhy, které dokládají vlčí smysl pro hodnoty, jako jsou smysl pro rodinu, důvěru, trpělivost, pozornost, zpracování neúspěchů nebo smrti. Autorka nám představuje zásadní a mnohdy dosud neznámé poznatky o životě vlků a ukazuje: vlci by byli lepšími lidmi, než jsme my…

mulčováním proti suchu

 Sucho se u nás nezvykle prohlubuje každým dnem. Za plotem usychají další stromy i keře, které ještě jakžtakž přežívaly. Dokonce už v okolí uschly všechny keře černého bezu a jen zuby nehty se drží šípkové keře, i když na ně je moc smutný pohled. Chudáci kosi a jiní ptáčci nebudou mít co do zobáčků.

Na zahradě mi začíná usychat i jinan, který si doposud s tím suchem nějak poradil. Minulý týden začal ztrácet listy. Ne, že by se jako každý podzim listy krásně vybarvily do zlatova, a pak opadaly,  na to je ještě brzy. On prostě  z nedostatku spodní vody churaví, listy mu od špiček zasychají, hnědnou a opadávají.

Roste ve svahu a když jsem včera donesla obvyklou konev vody, všimla jsem si, že všechna vláha stekla dolů k sousedům a jinan z toho neměl vůbec nic. Zahájila jsem proto urychleně aspoň nejnutnější opatření.  Shrabala jsem totálně suchou trávu, kterou kolem sebe měl a přihrábla jí ke kmeni, snad poslouží jako mulč. Přihodila jsem několik hrstí spadaného jehličí, přisypala kávovou sedlinu - lógr, a jak to jen půjde, okruh mulče budu navyšovat a zvětšovat. Ve finále pak proti vichrům zkusím vše přikrýt mulčovací kůrou.

Loni jsem měla stejný problém s borovicí za domem a ta letos vypadá přece jen o trochu líp, než vypadala loni, protože loňské jehličí se na borovici stále ještě drží a nežloutne.

Protože by fotky z té upravy kolem jinanu (suchá tráva s mechem) nevypadaly zrovna pěkně, ani zajímavě, přidávám pár snímků ze včerejší procházky.

pečená cuketová kolečka

 Jsem ráda za každé vegetariánské jídlo, když už se k úplnému vegetariánství neumím,  nedokážu propracovat.

Dnes jsme měli k obědu tahle cuketová kolečka. Mladé cukety se nakrájí na výšku cca 10 mm. Poskládají se na vymaštěný plech, či pekáč, já použila pod cukety pečící papír. 

Jednotlivá kolečka poklademe plátky různých  sýrů  okořeníme podle chuti, u nás to bylo grilovací koření a sušený, granulovaný česnek.  Ze sýrů jsem měla doma jen eidam a hermelín, lepší by možná byl nějaký pikantnější sýr, tak možná příště se líp předzásobím.

Připravená kolečka jsem vložila do předehřáté trouby na 200°C a pekla do lehkého zrůžovění, přibližně 20 - 30 min, musí se to ohlídat, aby se nám ta mňamka nepřipálila.  Dalo by se jíst i bez přílohy, no my žrouti jsme si k cuketě uvařili ještě pár brambor. 

PODRAZÁK

 
Tentokrát Myron Bolitar pátrá po zmizelé Kathy, sestře své bývalé milenky Jessiky. Dlouho nenachází  žádnou stopu, která by ho nasměrovala.  Když se jednoho dne Myronovi ozve Christian, přítel zmizelé Kathy, u kterého se objeví nové číslo pornočasopisu Naostro a v něm fotografie zmizelé Kathy, běh vyšetřování se trochu rozebíhá.

Kathy byla obyčejné, slušné děvče,  dokud nepřistihla svou matku a rodinného přítele Paula dá se říct inflagranti. Kathy ten vztah velice špatně nesla a chtěla se stůj co stůj své matce pomstít. Začala proto vyhledávat sex s každým, kdo o něj stál. Zároveň se nechává při nezávazném sexu fotit a tyto snímky posílá své matce.
Tak, jak se z Kathy v jeden moment stává povolná dívka, stejně rychle chce zařadit zpátečku, když najde chlapce, s kterým si umí představit vážný vztah.  Brzy na to  se však Kathy  ztratí.

Policie marně pátrala po nějaké stopě, nakonec případ dá se říct odložila. Jessika, se kterou Myron kdysi měl krásný, láskyplný vztah Myrona vyhledá a poprosí ho o pomoc, při pátrání po své sestře Kathy...

hledíky

 Každý rok, od konce jara až do zámrazu jsem mívala na zahrádce tolik hledíků a ve všech možných barvách.  Už od dětství se mi hledíčky líbily, a protože moji rodiče zahradu nikdy neměli, chodila jsem se dívat na hledíky k sousedce. 

Letos mi na zahradě hledíky neprospívají, na listech se dělají ošklivé hnědé skvrny a dá se říct, že takto postižené hledíky ani nekvetou. Zůstaly mi jen dvě rostliny, ostatní jsem odstranila a už se moc těším na jaro, až si vyseju nová semínka hledíků.

 Červenooranžové "zaječí tlamičky" se samy vysemenily a zřejmě trošku i zmutovaly, ale barva je to pěkná, líbí se mi.

 A ještě přidám jablíčko, tohle je velmi stará americká odrůda, matčino (Nonnetit). Dřív je rodiče u známého sadaře kupovali ve velkém na zimu, když se bralo jablek víc, byla cena velmi nízká, pokud si dobře vzpomínám, snad jen 2 kačky za kilo. 

Tohle jablíčko je trochu jiné, jak vzhledově, tak chuťově, není vůbec špatné, ale je přece jen trochu jiné,  než  jablíčka, která mi utkvěla v paměti z dětství.

PŘISTIŽEN

Další thriller od Harlana Cobena, mě tentokrát zase tak moc neoslovil. Chtěla bych anotaci napsat vlastními slovy, ale mám pocit, že bych to po deseti dnech od přečtení tak úplně nezvládla, což v mém případě znamená, že mi děj neutkvěl zase tak úplně přesně v hlavě. Proto použiju anotaci z internetu. Knihu jsem četla v elektronické podobě a ještě že tak, myslím, že kdybych si ji koupila, asi by mi bylo líto peněz, protože podruhé už bych se ke čtení asi nevrátila. 

Chynna má stejně jako většina mladistvých, jimž Dan Mercer pomáhá, vážné problémy. Telefonicky ho naléhavě žádá o návštěvu. Dan ví, že pokud jí vyhoví, zničí si život. Přesto to udělá. Past sklapne – televizní reportérka Wendy Tynesová ve svém pořadu Dana usvědčuje z pedofilie. Soudu se sice Dan vyhne, nenávisti rozezlených rodičů však nikoli – záhy je před reportérčinými zraky brutálně zavražděn. Po čase začne Wendy trápit svědomí, zda nepřímo nezapříčinila smrt nevinného člověka. Za každou cenu chce znát pravdu, a tak se na vlastní pěst snaží rozkrýt pozadí kauzy, jejíž kořeny podle všeho sahají kamsi do minulosti. Neuhne, ani když dávné tajemné stigma začne ohrožovat i ji…

odchlípnutý sklivec

Konečně jsem absolvovala tak dlouho mnou odkládané vyšetření na očním. Ukázalo se, že tmavé, plovoucí flíčky a občasné záblesky v mém pravém oku jsou způsobené odchlípnutým sklivcem. 

 Závěr zněl nenamáhat oko, nedělat nic těžkého. Pokud budou záblesky pokračovat, a přibývalo by plovoucích zákalků, nebo kdyby mi náhle zmizelo kus vidění, musel by se sklivec odstranit.

Naivně jsem si vzala do Kladna foťák, že si po vyšetření udělám než půjdu na bus procházku, třeba pěší zónou, nebo že si budu fotit aspoň chvíli při čekání na zastávce. Nakonec z toho focení sešlo, protože vyšetření bylo náročnější. Tak jsem jen v sedě na lavičce  vytáhla foťák a udělala jeden rychlý cvak, ani jsem přes hodně tmavé brýle netušila, co jsem to vlastně vyfotila.

srážky srpen 2020

 Když měl končit blog.cz, asi nejvíc mě mrzelo, že přijdu o zápisy srážek, které jsem poctivě zapisovala témeř 3 roky. Pokoušela jsem se jednotlivé údaje okopírovat a přenést sem, jenže mě starý  blog v posledním měsíci neustále zlobil. 

Tak začínám nanovo, předchozí dešťové údaje chybí, jen vím, že ten letošní rok je prozatím na srážky přece jen bohatší, než předešlé dva roky.

K prvním záznamům za srpen 2020 jsem vybrala snímek, který se ukázal přesně za týden, kdy do psího nebe přišla naše Fanynka a já jí na tom snímku vidím, a vidím i nějaká srdíčka. ♥

2. 8. - 13 mm
3.8. - 3 mm
4.8. - 9 mm
10. 8 - 1 mm
11. 8.- 20 mm - přívalák
14. 8. - 1 mm
17. 8. - 9 mm
18. 8. - 2 mm
22. 8. - 2 mm
23. 8. - 2 mm
29. 8. - 8 mm
30. 8. - 15 mm
srpen 2020 celkem 85 mm