říjen 2018 - celkem 27 mm
říjen 2019 - celkem 43 mm
říjen 2020 - celkem 72 mm
říjen 2021 - celkem 19 mm
říjen 2022 - celkem 19,5 mm
Kvete už asi 14 dní, květů postupně přibývá, z čehož mám velkou radost
Snad už u nás zůstane...
Thriller Dokonalý plán od spisovatelů Lee a Andrewa Childových si vybral původně manžel. Jenže ostatní knihy, které si půjčil s židovskou tématikou mě nezaujaly, tak jsem sáhla po této knize. V minulosti jsem viděla dva filmy podle autora Lee Childa, hlavním hrdinou byl Tom Cruise, ale to jsem snad ani nedokoukala. Byly tam šílené drasťárny. Tady jsou taky, ale přece jen je to o něčem jiném, když si čtu knihu, než když sleduju film.
V městě Gerrardsvillu v Coloradu dojde k tragické události. Dva svědci
podají dvě protichůdné výpovědi. Jeden viděl, že se žena sama vrhla pod
autobus – jednoznačně spáchala sebevraždu. Druhým svědkem je Reacher. A
viděl, co se skutečně stalo – ženu strčil pod autobus muž v šedé mikině s
kapucí a v džínách, rychlý a nenápadný jako stín, a předtím, než zmizel, jí ukradl kabelku.
Bývalý vojenský policista Jack Reacher ho začne pěšky pronásledovat,
aniž by tušil, že se nejedná o běžný násilný čin. Neví, že ženina smrt
je součástí něčeho mnohem většího – zlověstného, tajemného spiknutí, za
nímž stojí mocní lidé zapletení do plánu, který se nesmí za žádnou cenu
zhatit. Pokud plán někdo ohrozí, musí být bleskurychle a navždy
odstraněn z cesty.
A pokud onen plán ohrozí Reacher, nelze použít žádný plán B…
Konečně jsme se dočkali deštíku, po mimořádně suchém srpnu a září. Včera ráno chvilku pršelo, dnes od časného rána u nás chvílemi jemně prší, chvílemi mrholí. Ve srážkoměru už je něco málo přes 5 mm.
Větvičku vavřínu vznešeného jsem si kdysi dávno dovezla z Bulharska.
Zakořenil ve skleničce s vodou, trvalo to dlouhé čtyři, nebo možná pět měsíců. Dnes je to statný keřík. Každý rok musím nové výhony hodně zakrátit, aby s námi přes zimu mohl bydlet v domečku, v nevytápěném pokojíku, kde mám ještě i azalku a citroník.
Nasušené listy rozdávám rodině a kamarádkám. Zdá se, že mnohem víc voní, než kupovaný bobkový list.
Konečně dorazila předevčírem slunečnice. Čekalo se, až se dosuší. První den se neukázal ani jeden ptáček, zato včera už se to rozkřiklo i mezi sýkorami. Fotila jsem ráno a proti světlu, proto snímek vypadá jen jako silueta.
Máme v oknech dvojitá skla, mezi nimi je jakýsi plyn, tak mi už nejde focení ptáčků jako dřív.
Útlá knížečka - detektivka od autorky Terezy Bartošové se mi líbila. Nechápu, že někdo může dát autorce jen jednu hvězdičku. Já bych dala rozhodně hvězdičky čtyři. Těším se, až si půjčím i druhou knihu s názvem Vodník.
z přebalu - V malé středočeské vesnici se ztratilo děvčátko. Rozbíhá se zběsilé pátrání a boj s časem. Utekla? Stala se obětí krutého zločinu? Nebo si pro ni sáhla kostnatá ruka Klekánice z minulosti?
Docela zajímavá detektivka od autorky Tammy Cohen, nebo spíš thriller jsem dočetla včera večer. Konec byl trochu spletitý, ale asi záměrně, aby si každý vybral.
Je mi 29, mám fobii z knoflíků a umírám. Tím nemyslím, že mi zbývají dva roky života a před sebou mám seznam přání, která bych si ještě v té krátké době chtěla splnit. Ne, umírám právě teď. V zajetí mě drží modrooký cizinec. Do Vánoc zbývá dvanáct dní. Dvanáct zlověstných dárků. Pak bude po všem. Než dočtete, je velmi pravděpodobné, že už budu mrtvá. Ale i já mám tajemství, které by nikdo nečekal. Psychothriller s nečekaným zvratem, který vás přesvědčí o tom, že nic nemusí být takové, jak se na první pohled může zdát.
Už dvakrát jsme měli mrazíky, nevím přesně kolik stupňů, protože jsem při mytí oken rozbila starý plastový teploměr, ale voda v ptačím pítku byla zamrzlá.
To bylo řečí, že proti panu premiérovi jsou už i vlastní poslanci. Kdepak, přetékající koryta jsou až na prvním místě. Když měli šanci to změnit, tak zase zařadili zpátečku...
Snažíme se jíst zdravěji, zvlášť po tom, co jsme se dozvěděli že očkovací vakcíny se teď píchají kam to jen jde. Nevím co je na tom pravdy, nemám to ověřené, ale pan profesor Peter Staněk o tom mluvil u Josefa Skály.
První sníh, tedy jen takový lehoučký sněhový poprašek byl vidět na střešním okýnku. Na zemi nebylo vidět nic, ale když jsem doplňovala ptákům studenou vodu do pítka, tak se z ní kouřilo. Teploměr ukazoval 1°C.
Nikdy dřív bych nevěřila, co všechno se bude považovat za tzv. normální. Nemohla jsem tomu uvěřit a proto jsem hledala na toto téma články ze světa. U nás se bohužel o takových věcech nepíše. V Berlíně se sešlo podle článků i fotografií z internetu na 1000 psích lidí, já nevím, jestli ale takové bytosti mohu ještě nazývat lidmi, protože oni se údajně cítí být psy. Tak mám problém, abych je neurazila.
Seděli tam tito psí lidé na zemi, na hlavách masky pejsků a demonstrovali za "svá práva". Tak mě napadá, jaká práva mají na mysli. Někdo napsal do komentářů, že chtějí vykonávat své ehm psí potřeby na ulici. Kdo je bude živit, kdo bude uklízet exkrementy, o to se asi má postarat stát, protože psi do práce nechodí.
Proč mají potřebu sdělovat celému světu svou odlišnost a chtít po nás, abychom i my říkali, že je to normální.
Příroda trochu pookřála po včerejším deštíčku. Bylo to sice jen několikahodinové krápání, ale srážkoměr ukázal celkem 4,5 mm. Je to sice málo, pořád však lepší, než nic.
Dneska ráno jsme se vypravili na kratší procházku a já si vzala do kapsy foťák. Bylo sice zataženo, pofukoval vítr, říkala jsem si ale co, kdyby. Nedávno jsem si foťák nevzala a pak jsem litovala.
Do této rubriky si zapisuji přečtené knihy hlavně kvůli sobě a mé zapomnětlivosti. Kniha se mi líbila, jen by v ní nemuselo být s takovou přesností popsáno tolik drastických okamžiků.
Lenina sestra, dvojče, se zabila skokem z mostu. Jenže Lena této oficiální policejní verzi nevěří a je odhodlaná udělat cokoli, aby odhalila pravdu. A tak se rozhodne setkat se s policistou, který údajně nalezl mrtvé tělo. Ovšem na jeho líčení něco nesedí. A jakmile se začnou vyjasňovat poslední hodiny života její sestry, změní se Lenino pátrání v trýznivý, neúprosný boj o vlastní život – boj, který prověří vše, co si myslela, že kdy věděla o ní, a především o sobě samé...
Snad nikde na světě není tolik "blbců", jako u nás. Téměř každý rok přijde na závodišti v Pardubicích o život kůň. I letos se tak stalo. Proboha, co je to za lidi, kteří se v tomhle vyžívají? Kdo vymyslel takovou překážku, kdy člověk - žokej (a měl by to být milovník koní), vede na téměř jistou smrt svého koně? Nikde na světě taková překážka neexistuje, jen u nás v Kocourkově. Co je to za hrdinství, co je to za machrování? To je jako kdyby někdo hnal bičem ony "žokeje přes širokou, a hlubokou propast, a oni by netušili, jak se mají na skok připravit, nevěděli by, co je za nějakou hradbou čeká. Když je tak baví riskovat, tak by to bylo na místě, a kdyby si zlámali hnáty, tak by tam čekal někdo s odjištěnou pistolí a odpráskl by je! Kůň přijde o život, ale hlavně se píše o jezdci, kterého museli chudáka rozdýchávat.
Kolikrát už ochránci zvířat žádali, aby byl Taxisův příkop zrušen, ale marnost nad marnost, my musíme prostě v blbosti být celosvětově první. Nemůžu si pomoct, je mi líto těch koní. Možná by pomohlo, kdyby se na Velké Pardubické nic nedělo koním, ale bylo by to přesně naopak....
„Když se z ostatních stávají svině, my se svinsky chovat nemusíme.“ — Erich Maria Remarque
Snažíme se každý den chodit na procházky, někdy si vezmu foťák, ale jsou to fotky jen z našeho okolí.
Tuhle fotku jsem nazvala Ve víru tance...
Snažíme se jíst zdravěji, maso jsme zatím ještě zcela nevynechali, ale uzeniny nejíme už od jara. Včera bylo k obědu lečo a každý jsme měli jen půl krajíčku domácího chleba. .
Známá říkala, že lečo bez klobásy si vůbec neumí představit. My jsme si zvykli a klobásy nám vůbec nescházejí. Přestala jsem mlsat, čokoládu jsem neměla strašně dlouho, naposledy snad o Vánocích.
Stále nechápu, jak mohou lidé nakupovat v supermarketech, ale i jinde předražené pečivo, různé dorty, záviny, bábovky a pod.
Doma upečená třená bábovka cenově nevyšla snad ani na 50 korun. Ingredience - 3 vejce, malý šálek oleje, cukr podle chuti, 1/2 vanilkového cukru, polohrubá mouka, asi 250 g, 2 lžičky prášku do pečiva, mléko podle potřeby. Cukr se žloutky jsem utřela do pěny, bílky našlehala a do těsta nalitého do vymazané a vysypané formy jsem ještě pro zpestření napíchala kousky oloupaných, nakrájených jablek.
Bábovka byla vynikající, jemná, nadýchaná, voňavá, prostě lahodná. Recept na třené těsto sem nedávám, je těch receptů na netu hodně. Já jsem tentokrát nic nevážila, všechno jsem dala jak se říká od oka.
Včera jsem zažila něco neuvěřitelného, nádherného, prostě úžasného. Když jsme se s manželem vraceli z procházky a scházelo nám už vyšlápnout jen poslední strmý kopec, tak jsem se zastavila, abych na ten kopec nabrala síly. Dva muži s pejskem v těch místech upravovali stavební parcelu a mně ten jejich pejsek padl do oka, protože byl skoro k nerozeznání od naší fenky Fanynky. Fanynka tady už není tři roky, a já si tak nějak při spatření té fenky vzpomněla na pusinky, které uměla dávat naše Fany. Stačilo říct Fany pusinku a už přiběhla a mokrým nosem mi ťuknula do rtů, to byly její pusinky, které jí nikdo neučil.
Zastavila jsem se, abych se vydýchala, ti pánové nás pozdravili a já řekla tomu majiteli, že mi jeho fenka připomíná tu naší. Vůbec nechápu, jak se to stalo, bylo to tak nečekané, ta fenečka ke mně přiběhla, píšu fenečka, ale byl to černý labradorský retrívr. Sedla si přede mnou a vrtěla ocáskem, jako stará známá, ty její oči, to byly přesně oči naší Fanynky. Sehnula jsem se, abych jí pohladila, dvakrát jsem jí pošimrala za ouškem a ona udělala naprosto nečekanou věc, postavila se na zadní a tím krásně mokrým, studeným nosem mi vrazila přesně takovou ťukavou pusinku, jakou dávala Fanynka. Ještě večer v posteli jsem ten z mého pohledu zázrak prožívala znovu a znovu.
V poslední době mi přestává chutnat, zdá se mi, že nic už není jako dřív. Ještě loni jsem měla ráda Hermelín, ten sedlčanský. Začala ho vyrábět jiná firma a už to není ono. Přestal mi chutnat Eidam, i jiné sýry. Zdá se mi, že všechny ty sýry, které jsem milovala mají teď stejnou chuť, respektive nemají žádnou chuť. Salámy, párky, či paštiky díky cvrčkům a červům taky nejím. Nedávno mi muž přinesl tuňákový salát, ten s kukuřicí, řka ten jsi vždycky mívala ráda. No, už mi ten tuňákový salát taky nechutná, oba jsme se shodli na tom, že stojí i on za starou bačkoru.
Škvařené sádlo z obchodu mi už taky nechutná, dokonce se mi zdá, že i máslo má jakousi divnou chuť, či pachuť. Máslo ale vyrobit doma neumím, tak muž koupil syrové sádlo. Cena byla šíleně vysoká, za kilo sádla 139 korun - (zlatý komunisti!). Takže koupil jen něco málo přes půl kila a já ho včera nakrájela a vyškvařila. Škvarečky krásně voněly a mně se vynořila vzpomínka na babiččiny bramborové placky se škvarkama. Dřív to bylo jídlo chudiny, dnes při ceně sádla, brambor, vajec a koneckonců i energií je to pro nás jídlo téměř sváteční, které si dovolíme jen opravdu zřídka, ale stálo to zato, oba jsme si pochutnali.
Dočetla jsem od Michaely Klevisové Prokletý kraj a musím říct, že se mi tenhle román s krimizápletkou opravdu líbil. Sympatická mi byla postava paní Žofie, v mnoha směrech jsem se s ní ztotožňovala. Anotaci psát neumím, ta je okopírovaná z internetu.
I temná minulost jednou vyjde na světlo.
Jelení Horou se několikrát prohnaly dějiny plné nenávisti a zmaru.
Vesnička ukrytá v pošumavských lesích dodnes není ideální místo k
životu. Gerdu s dcerou k návratu sem přiměl jenom rozvod a nedostatek
peněz. Z jednotvárnosti ji vytrhne až seznámení s Lindou, která tu pátrá
po minulosti své
rodiny. Vzápětí ale ve vesnici za podivných okolností někdo zemře... a
zločin oběma ženám pomůže odhalit staré tajemství, které nikdy nemělo
vyjít na povrch.
Michaela Klevisová tentokrát opustila kriminalistu Josefa Bergmana a v
románu z Pošumaví nahlíží na zločin pohledem dvou mladých žen, jejichž
životy jsou provázány s místy, kudy se opakovaně prohnaly dramatické
dějiny. Zapadlá vesnička Jelení Hora má temnou minulost a dodnes to není
ideální místo k životu. Není divu, že odsud Gerda vždycky chtěla odejít
a uniknout minulosti. Teď se ale rozvedla, je bez peněz a nezbylo jí
nic jiného, než se s dcerou vrátit do nuzného domku po rodičích. Linda
na stejné místo přijíždí na dovolenou, aby pátrala po minulosti své
rodiny, která se před čtyřiceti lety odstěhovala. Vzápětí ve vesnici
dojde k úmrtí a obě ženy odhalí přísně střežené tajemství související s
krajem, kde nikomu nebylo souzeno být šťastný.
Autorka úspěšné detektivní série se v této knize místo krimi zápletky soustředí na mezilidské vztahy v prostředí sousedícím s národním parkem a vojenským prostorem. Přes minulost zdejších obyvatel odhaluje historii plnou zvratů, která někomu zabránila v těchto místech naplno zakořenit a jiné k Pošumaví neplánovaně připoutala.
