Letošní červen je na srážky jeden z nejslabších od doby, co si srážky zapisuji.
5. června - 8 mm
6. června - 14 mm
15. června - 6,5 mm
16. června - 2 mm
22. června - 1 mm - bouřka
23. června - 1 mm
26. června - - 1 mm
27. června - 1,5 mm
29. června - 5 mm
Celkem červen 2023 - 47 mm
červen 2018 - celkem 70,5 mm
červen 2019 - celkem 33 mm
červen 2020 - celkem 100 mm
červen 2021 - 62 mm
červen 2022 - celkem 107 mm
Právě jsem dočetla obsáhlý krimi román s názvem Krátký proces od autora Richarda Skláře. Kniha se mi líbila, od začátku až do konce je čtivá. Hlavní hrdinové Bo a Delong mi byli sympatičtí, víc dodávat nebudu, bavilo mě to. Rozhodně si chci přečíst i dva předešlé díly Anděl smrti a Vila na Sadové.
z přebalu - Když vylézají kostlivci ze skříní, většinou se vyvrbí i další události, které čekaly jen na to, až začnou chrastit kosti. Pak nadejde ten správný okamžik, který vaše charaktery buď rozdrtí, nebo je odhalí.
Bo je úspěšnou realitní makléřkou, ovšem dříve byla jako jediná žena v tajné skupině ministerstva vnitra, určené pro zvláštní operace. Do této speciální jednotky byly záměrně vybrány děti z dětských domovů. Bo díky své zrakové anomálii vidí za šera podobně jako kočky, což ji předurčilo k dráze jedinečné odstřelovačky.
Svérázná a sympatická Bo se právě vrací ze své poslední tajné mise. Těší se na rodinu a novou lásku, kterou konečně nedávno nalezla. Návrat domů je ale méně šťastný, než čekala. Navíc se zdá, že její realitní firma začíná někomu vysoce postavenému hodně vadit.
A to je pouze začátek všech varování, nástrah a překotných událostí, do kterých je Bo proti své vůli vtažena a jimž musí začít čelit. A do toho všeho se po mnoha letech setká se svým „kostlivcem ze skříně“ z dob, kdy byla v dětském domově – trýznitelem "taťkou", na kterého má jen ty nejhorší vzpomínky…
Kniha je zakončením příběhů realitní makléřky Bo, jejíž předchozí životní zvraty jsou zachyceny ve strhujících románech Vila na Sadové a Anděl smrti.
Nevím jestli jsou to lesní, nebo luční. rostou nám za kompostem a některé už mají zralé plody..
Konečně snad skončilo období častých výstrah, k nás sice bouřka zasáhla až v noci na pátek, ale nepřinesla kroupy, ani přívalový déšť. Spadlo 8 mm, byl to takový bleskový déšť, ale dopadlo to dobře. Sklep vytopený nemáme.Doufám, že skončí taky větrné období, od nástupu vyšších teplot jsme si donesli na terásku slunečník a ještě jsme ho kvůli neustálému větru ani nerozložili. Zkoušela jsem to párkrát a po pár minutách jsem slunečník zase stáhla, neboť se v minulosti několikrát stalo, že se slunečník vznesl, naštěstí skončil jen na skalce.
Tak jsme si zase vyjeli na kolech, abych nevyšla ze cviku. Přivstali jsme si, to kvůli vedru, ale stejně to na dlouhý výlet nebylo.
Na rybník Konopas mám krásné vzpomínky, chodívala jsem tam často s naší fenečkou Fanynkou. Zažila jsem ještě krásné koupání, hnízdily zde kachny, občas jsem zahlédla i párek labutí. Dnes je možné zahlédnout jen žabinec, a nebýt toho žabince, a šípkového keříku, tak by rybník vypadal mrtvý.
Včera odpoledne jsme si udělali cyklovýlet na Stochov, počasí bylo příznivé, ani vedro, ani vítr a tak to šlo.
Zimolezy mám tři, když nepočítám ten kamčatský, jehož plody jsou podlouhlé borůvky. Všechny tři začaly kvést.
Od pradávna se říká a stále platí lidové rčení „před heřmánkem smekni, před bezem klekni“ z toho je vidět, jakou moc a sílu připisovali naši předkové květům či plodům. V našem okolí černý bez mizí, není divu, je to vlhkomilná rostlina. Letos si květy nebudu sušit, chtěla bych, aby měli ptáčci v létě a na podzim co zobat.
Květy černého bezu jsem si jen vyfotila.
Na zahradě se mi o mladé rostlinkybezinek i šípků postarali ptáčci, a já tyto rostliny vyrýpla, a zasadila do květináče. Snad jednou budu mít možnost vrátit bez černý i šípkové keře do přírody, v současné době to nejde, v půdě není absolutně žádná vláha. V květináči jim tu potřebnou vláhu k přežití můžu dodat. Určitě si ale jednu rostlinu zasadím do velkého květináče a budu jí mít na terase.
Tato kniha, spíš román od autorky Kate Mortonové mi dala zabrat, 500 stránek, vrácení se do minulosti, spousty osob, není divu, že jsem jí četla dost dlouho. Nelituji ale, čtení jsem si doslova užívala.
z přebalu - Nell O´Connorová se večer v den svých jedenadvacátých narozenin od otce dozví, že není jeho pravá dcera. Avšak až po desetiletích se rozhodne vypátrat pravdu. A ta ji dovede do Cornwallu, do opuštěného domku vedle sídla Blackhurst, kde kdysi žila šlechtická rodina Mountrachetů. Poutavý román do sebe vplete i příběh Nelliny vnučky Cassandry a osud záhadného děvčátka, zanechaného na březích Austrálie v předvečer světové války.
Orlíček obecný se k nám na zahrádku vloudil sám, nebo ho donesli ptáčci. Prostě tady jednoho dne byl a i když se ho snažím krotit, roste už na několika místech, dokonce vyrůstá i ze zámkové dlažby.
Orlíčku nevadí ani přílišné sucho, dokonce si myslím, že si v něm jak se říká lebedí.
Na závěr přidám ještě rozkvetlou azalku, když jsou všechny azalky už dávno odkvetlé, i ta velká opadavá, tak teprve začíná kvést tato růžová.
Deště bylo mnohem méně, než jsme čekali a než bylo avizováno. Pršet přestalo už včera ráno, ale radary ukazovaly, jak u nás vesele prší prakticky v jednom kuse. Mrzí mě, že nemám pro blog pozitivní události, a moje názory na to, co se v současnosti děje se bojím psát, taková už je doba.
Mám ráda kosí zpěv, a tak jsem se zaradovala, když jsem uviděla pod tisem modrou skořápku. Radost opadla, když jsem se od kamarádek dozvěděla, že se nevyklubal žádný kos, ale naopak nějaký vykutálený pták si na vejci pochutnal.
Začínají kvést šípkové keře, ale květů je málo, což je vidět i z této fotky, spíš je možné na spoustě keřů vidět už žloutnoucí listy.
Konečně jsme se i my dočkali vláhy. Včera navečer začalo mrholit, mrholení pak přerostlo v krápání a nakonec v noci u nás byl krásný zahradnický déšť.
Nechtěla jsem uvěřit, že by šetrná remoska dokázala upéct dobrý chleba, tak jsem to vyzkoušela.
Tak už máme neděli a slibovaný déšť se opět nedostavil. Včerejší zprávy o počasí nás informovaly, že déšť bude, ale ne u nás, nýbrž zase na Moravě.
Rozkvetla velkokvětá azalka, ale z nedostatku vláhy, který trvá už několik let má jen pár květů, to, co je na fotce jsou květy z celého velkého keře.
Sice neprší, ale silnější vítr je u nás každý den. Na snímku je vidět, jak to mává se statnou břízou a nebe opět bez jediného mráčku signalizuje, že nás čeká další suchý den...
Dočetla jsem knížku s názvem Kdo věří na zázraky, autorkou je Mirka Skočílková. Co o tomto románu napsat. Mnohým čtenářkám se psaní paní Skočílkové líbí, uvidím, jak na mne budou působit jiné knížky. Na mne to bylo až moc překombinované, ale číst se to dalo. Přiznám se, že odložit nedočtenou knížku se mi nechtělo, byla to zkrátka z mého pohledu taková lepší červená knihovna.
z přebalu -
Gábina je docela obyčejná holka z malého města, která studuje vysokou školu, má skvělého kluka a velké plány do budoucna. Co víc si přát? Jenomže život není vždycky růžový. Jednoho dne zjistí, že láska jejího života není vlastně tak dokonalá, jak si původně myslela. Lépe řečeno, ona pro něj není ta jediná na světě… Naštěstí je tu Jakub, který má oči jen pro ni, a jak to tak vypadá, snesl by jí modré z nebe. Po počátečním odmítání se pomalu sbližují a Gábina postupně zjišťuje, že Jakub je ten pravý. Svatba a dvě děti na sebe nenechají dlouho čekat a Gábina i Jakub se ocitají ve víru rodičovských povinností a partnerského života. Najednou řeší spoustu patálií, které běžně vztahy doprovázejí, ať už jsou to starosti o děti, nebo o prarodiče, rodiče a sourozence. Do vztahu proniká všednost. Některé problémy jsou však horší než jiné, jako například mimomanželský vztah, nemanželské dítě a nakonec i hrozící rozvod, smrt nejlepší kamarádky či nemoc syna. Naivní mladá žena se tak postupem času stává dospělou ženou, která je vystavena těžkým životním zkouškám, její náhled na život a na jeho smysl se mění.
