Podařilo se nám koupit česká jablíčka, nejen, že jsou levnější, než ty z dovozu.
Jablíčka jsou šťavnatá, mají i křehkou slupku, takže si je nemusím loupat, navíc nádherně voní. 👍
Známé už začínají loupat ořechy na cukroví a já se stále ještě nerozhodla, jestli budu vůbec péct. Mladí k nám prý kvůli kovidu nepřijedou, to už budou jak se zdá další Vánoce bez vnoučat. 😐
Ani si nepamatuji, že by mi někdy vyšly narozeniny na první adventní neděli a k tomu ještě takové kulatiny.
První sněhové vločky se ukázaly už včera, ale nestálo to ani za řeč. I dnes cosi drobného pár minut poletovalo a okamžitě po dopadu zase mizelo.
Na zítřek už máme ohlášenou sněhovou výstrahu. Na jedněch stránkách o počasí předpovídají 1,5 cm sněhu, na druhém webu cca 3,5 mm. Podle Hydrometeorologického ústavu by to mělo být až 10 cm mokrého sněhu.
Tak nevím, jak to nakonec bude.
Vypadá to, že od úterka u nás bude hodně větrno a taky chladno. Já vím, zima už klepe na dveře, já bych proti ní nic neměla, jen ten mokrý sníh, který lámě větve stromů a silné nárazy větru nemusím, z toho mám strach.
Před chvilkou jsme se vrátili z procházky, byla jen kratičká, ale po obědě chceme vyrazit ještě jednou na trošku delší zdravotní procházku.
Fotky, které jsem si připravila jsou ze včerejška, to už bylo zase zataženo a tak a podle toho také vypadají.
Thriller z pera skotského spisovatele G.R. Hallidaye se mi z počátku líbil, neměla jsem problém se do děje začíst. Ke konci už to ale bylo i na mě dost drsný a konec tedy podle mě nic moc. Hlavně že se autor vyřádill v popisování brutality, možná to mnoha lidem sedne, já nejsem tak odolná, i když bych měla být z toho všeho, co se kolem nás dnes a denně děje. Jinak bych akorát vytkla poměrně drobné písmo.
z přebalu -
Šestnáctiletý Robert přijde domů pozdě, jako obvykle se pohádá s otcem a zavře se v pokoji. Pak beze stopy zmizí stejně jako před několika týdny jeho matka.
Inspektorka Monica Kennedyová zatím vyšetřuje případ těla, které bylo nalezeno na severozápadním pobřeží Skotské vysočiny. Intuice jí napovídá, že jednou smrtí tento případ rozhodně neskončí.
Sociální pracovník Michael Bach si zase dělá starosti o svého mladého klienta Nichola Morgana. Už sedm dní ho nikdo neviděl a Michaelovi od něj přišla podivná esemeska.
Monica se snaží chytit vraha, který číhá ve tmě, a Michael pokračuje v zoufalém pátrání po Nicholovi. Doufá, že ho najde dřív, než děsivý vrah znovu udeří
Po více než týdnu zatažené oblohy se včera po obědě ukázaly místy i krásné mráčky a bylo možné vidět tu a tam i kousek modrého nebe.
Ráno ukazoval teploměr -5°C, takže na zahrádce už kytičkám odzvonilo. Včera jsem viděla na Jigidi fotky, které ukazovaly, jak mají na Moravě krásně, jaký krásný prosluněný podzim tam mají.
Vyrazili jsme proto odpoledne na procházku.
Při včerejší procházce jsem najednou měla nutkání podívat se do korun stromů. Odedávna mě fascinují holé koruny a větve bez listí, kterými prosvítá nebe. Vyndala jsem si z ledvinky foťák, zapnula ho a zvedla jsem hlavu, že si udělám nějaké fotky a málem mě kleplo.
Na jedné větvi, těsně nad mou hlavou visela připravená oprátka. Přišlo mi to skoro až neuvěřitelné, a děsivé, zvlášť v téhle těžké době, kdy se zase zvažuje nouzový stav a možná hrozí dallší lockdown. Mnozí lidé v komentářích teď často píší, že už nemají s prominutím co do huby. Všechno se tak prudce zdražuje, a ti, co mají minimální mzdu jsou na tom asi moc špatně.
Tak moc jsem se těšila, že konečně uvidíme sluníčko a zase to nevyšlo. Už to pošmourno trvá moc dlouho a k tomu ty děsivé kovidové články, kterým se nějak nemůžu ubránit. Vím, že mi stres škodí, vím, že s tím nic nenadělám, vím, že budu zase špatně spát.
Pořád nás chtějí chránit, ale mně se zdá, že dělají pravý opak. Teď už je zřejmé, že nebude stačit třetí tzv. posilující dávka vakcíny, ve hře je a zvažuje se i čtvrtá, asi vánoční, nebo snad novoroční. Ne nadarmo se říká - "Jak na Nový rok, tak po celý rok." 👍
Snažíme se aspoň něco pro své zdraví dělat. První snímek je z dnešní procházky. Vyfotila jsem pámelník, už když jsem viděla ty bílé bobule, vzpomněla jsem si, jak jsme se s nimi jako děti vydováděly.
Druhý snímek kroucené lísky a jehnědů je z naší zahrádky. Pořád je na lísce spousta listů a tak budu odpoledne zase chvilku zaměstnávat své ruce a hrábě.
Zase tady blbne nastavení mezer mezi odstavci a fotkami, kdybych se rozkrájela, nic s tím nesvedu a to nechám už být, aby mě z toho ještě nekleplo.
Ráno jsme měli opět zamračené, nevlídné. Trošku foukalo a tak jsem popadla hrábě a šla se podívat, jak to vypadá pod lískou. Listí spadalo dost, ale stále je ho víc, než polovina na lísce.
A stále ještě kvetou moje milované hledíky.
Konečně jsme se dočkali slunečních paprsků, a hned vypadá všechno nějak líp.
V posledních dnech jsem jsem pociťovala depresi, projevilo se to i na mém stravování. Spořádala jsem v jednom týdnu velké brambůrky, dvě čokolády Milka, a že bych vyprodukovala i víc pohybu, o tom nemůže být ani řeč.
Džíny sotva zapnu, a protože v dnešní době není tak jednoduché sehnat obyčejné texasky, všude mají jen ty uzoučké, pro mladé dívenky, tak se sebou musím urychleně něco dělat, než bude pozdě. Já si život bez texasek, na kterých jsem vyrostla a které mě provázejí celým životem nedovedu už ani představit.😏
„Nejprve bylo nutné civilizovat vztah člověka k člověku. Nyní je nutné civilizovat vztah člověka k přírodě a zvířatům.“
„Když se o někom říká: jeho politické myšlení se za čtyřicet let nezměnilo - je to špatná chvála. Znamená to, že pro něho neexistovala ani každodenní zkušenost, ani přemýšlení.„
„Je smutné si uvědomit, že příroda mluví a lidstvo ji neposlouchá.“
„Národy nikdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je zapotřebí převratů, aby je objevili. Pak žasnou, co vstává z prachu.“
Další pochmurný den, už ani nevím kolikátý v řadě.
Téměř celý týden se topíme v mlze. V noci na dnešek aspoň trochu zapršelo, dešťovku však nemám žádnou, protože byl ucpaný filtr u okapu, přes který přitéká dešťovka do nádrží.
Když jsme se vrátili, šla jsem si ještě vyfotit kapky deště na větvích meruňky. Nedávno jsem z celkem vysokého stromu udělali zákrsek, protože podstatnou část vrchní koruny, kam jsme se nedostali s postřikem zachvátila snad Monilinia.
Něco je sakra špatně, ona nestačila kampaň "Tečka za kovidem", ve které se říkalo, že třetí a posilující dávka vakciny udělá za tou novou zákeřnou virózou definitivní tečku, čili kovid prakticky vymizí. Statistiky říkají, že máme přes 60% proočkovanost a přesto je počet nakažených prakticky stejný, jako když se ještě neočkovalo. Takže někde se stala chyba a očkování nezabírá na 95%, jak nám zpočátku říkali, přesto spustil pan Babiš s ministrem Vojtěchem další, tentokrát opravdu šílenou "Brutální kampaň", jak napovídá i její název. Tato kampaň se neštítí ničeho, protože zneužívá k přesvědčení občanů i mrtvá těla.
Vypadá to na další depresivní den, mlha by se dala krájet. Otevřu internetové noviny a vyskakuje na mě nová předsedkyně Sněmovny, nebo oduševnělý úsměv - Jestli se to tak dá nazvat budoucího pana premiéra...., a ta moudra, co z nich padají, ach jo...
Ještě před tím, než se udělalo tak škaredě, vypravila jsem se na delší procházku a chtěla jsem si vyfotit starý, krásný dům. Kdykoliv jsem kolem toho domu šla, říkala jsem si, že kdybych na něj měla, hned bych si ho koupila. No a ten starý a krásný dům, co potřeboval nějaké úpravy už není. Na jeho místě stojí dům nový, a na rozdíl od starého není ničím zajímavý, tak jsem šla dál a bylo mi z toho tak nějak smutno.
Přiznám se, že severské detektivky a thrillery vůbec nemusím, to se však týká hlavně filmů. Autor Jørn Lier Horst píše z mého pohledu zajímavě a té krutosti je většinou v jeho knížkách poskrovnu. Nejinak tomu bylo i v knize Na dně.
z přebalu -
Detektivka psaná detektivem. Další díl série s vrchním komisařem Williamem Wistingem.
Během jediného letního týdne vyplaví moře na pláž poblíž Stavern postupně čtyři levá chodidla obutá v teniskách. Místní policie čelí záhadě: Kde jsou těla, k nimž nohy původně patřily? Kdo je takto znetvořil a proč? A je možné, že jde o tři důchodce a psychicky nemocnou ženu, kteří jsou od podzimu pohřešováni? Wisting si neví rady a situaci mu nijak neulehčí ani příjezd jeho dcery, která se rozhodla napsat reportáž o tom, jak lidem odsouzeným k dlouholetému vězení za těžké zločiny změnil pobyt za mřížemi život. Policejní i novinářská práce se opět nečekaně protnou ve chvíli, kdy vyjdou najevo dlouho utajované skutečnosti, které ze dna na povrch vůbec vyplout neměly.
Na dnešek opět mírně mrzlo, když se podívám z okna, všechno je pokryté jinovatkou. Mlha se jen neochotně zvedá, vcelku smutný pohled. Na fotce se mi ale líbí.
Brambořík jsem dostala minulou sobotu od dcery a dělá mi radost. Pokaždé, když se na brambořík podívám, vzpomenu si na milou návštěvu. Možná se blíží další kovidové zpřísňování, a tak není vyloučený lockdown, aby nám opět zkazil vánoční svátky, i když se pětikoalice dušovala, že už žádné lockdowny nebudou. Budoucí ministr s bradavicí na čele už tu uzávěru ostatně naznačil.👎
V poslední době, jsem bohužel dost nervní díky tomu, co se děje kolem prezidenta Miloše Zemana, zvlášť kazašská psychiatrička Džamila je plná nenávisti, až se člověk diví, že něco tak odporného mohlo vystudovat medicínu. Pan Taiwanec a senátní spol., to je taky síla!
Neumím takové věci přejít mávnutím ruky, i když i já mám nějaké výhrady k panu prezidentovi, přesto všechno si ho vážím a přeju jen to dobré a hlavně zdravíčko.
Někdo, když má nervy, tak nejí, já to mám bohužel obráceně a tak není divu, že jsem dneska horkotěžko dopínala před procházkou kalhoty. 😌
Po obědě jsem ještě pracovala na zahradě, sázela jsem oranžový zimolez, asi to byla ode mne chyba, objednat si rostlinu takhle pozdě. Čekala jsem, že třeba napíšou, že je na sázení pozdě. No, nestalo se to, a zimolez přišel prakticky do druhého dne a na první pohled se zdálo, že má výhony suché. Přitom zrovna u tohoto druhu je poznámka, že si rostlina při mírné zimě podrží do jara téměř všechny listy a ona nemá ani jeden. Jak to dopadne, to se uvidí až na jaře.
I na dnešek pršelo, srážkoměr ukázal 13 mm, což není u nás tak úplně běžné. Jsem za dešťovku ráda, zdá se mi, že zahrada bude docela dobře prolitá na zimu, rozhodně víc, než předchozí roky. Do nádrží natekl odhadem kubík, ale musím počkat s roznášením, protože už je zase hlášený silný vítr.
Nechci riskovat, zem na zahradě stále špatně přijímá vláhu a mám docela strach, aby poryvy větru nevyvrátily smrk, protože koření docela mělce
Tahle detektivka Zdenky Hamerové mě chytla hned na samém začátku, a kdybych pořád nebyla tak unavená z práce na zahradě, přečetla bych jí snad v jednom zátahu.
Zapsala jsem si dialog mezi Izabelou a Týnou, protože mi přišel hodně zajímavý -
"Když nepracuju, toulám se po okolí a hledám inspiraci. Maminka říkala, že vy se taky ráda procházíte. Někdy bychom si mohly vyjít spolu, co říkáte?"
"Na podzim se otevírají brány do jiných světů a zůstávají celou zimu trochu pootevřené. Zavřou se na jaře, když se míza vrátí stromům.
"Brány zůstávají otevřené?" zopakovala Týna zvědavě.
"Ano, copak to necítíte? Určitě jste hrozně citlivá. Začne to koncem října a nejsilnější období je listopad. To napětí v přírodě bylo až hmatatelné. Teď už tolik ne, ale pořád je krásné. Ta ponurost, to ticho... je to velmi inspirativní, romantické a strašidelné, nemyslíte?"
z přebalu -
Nebezpečí může číhat i ve vlastním domě... Týna se znovu vdala a začíná nový život s druhým manželem Martinem a třemi syny. Koupili napůl opravenou, sto let starou vilu, které místní lidé neřeknou jinak než Klejinka. Zatímco Týnina rodina je v novém domově šťastná, Týna má pocit, že ji vila nepřijala a že se proti ní všechno spiklo. Chtěla by zjistit, proč ji trápí děsivé sny, proč v domě nevydrží o samotě a proč na ni útočí její vlastní věci. Nikdo z nejbližších nechápe, co může mít za problémy v tak nádherném domě, a brzy začne být považována za labilní a psychicky nemocnou. Týna se pustí do pátrání v historii vily, aby zjistila, co ji vlastně pronásleduje. A pak zasáhne smrt… Příhoda se skříní mi teď večer, když jsou všichni doma, připadá neuvěřitelná. Jenže modřiny na ruce a odřeniny jsou pro mne připomínkou a důkazem hrůzných chvil. Ležím v ložnici, poslouchám, jak Martin funí, a pozoruji skříň. Bojím se. Tak zvláštně se bojím, jako se bojí malé dítě. Strach a úzkost jsou o to horší, že nemají reálnou podstatu. Skříň nepraská, otevírá se krásně, ani neskřípe. Nechci vypadat jako blázen, ale byla bych přísahala, že dopoledne, když mi uvěznila ruku, se chovala „inteligentně“. Stejně jako nedávno hrneček. Samozřejmě. Je to blbost a jen si to namlouvám…
Od té doby, co srážky měřím a zapisuji, je ten letošní říjen nejsušší. Možná je to i tím, že přes nás už zase přelétávají letadla v obrovském množství. Jasně se to ukázalo loni, kdy kvůli kovidu přes nás přelétávalo jen naprosté minimum letadel.
