oprátka

 Při včerejší procházce jsem najednou měla nutkání podívat se do korun stromů. Odedávna mě fascinují holé koruny  a větve bez listí, kterými prosvítá nebe. Vyndala jsem si z ledvinky foťák, zapnula ho a zvedla jsem hlavu, že si udělám nějaké fotky a málem mě kleplo.

Na jedné větvi, těsně nad mou hlavou visela připravená oprátka. Přišlo mi to skoro až neuvěřitelné,  a děsivé, zvlášť v téhle těžké době, kdy se zase zvažuje nouzový stav a možná hrozí dallší lockdown. Mnozí lidé v komentářích teď často píší, že už nemají s prominutím co do huby. Všechno se tak prudce zdražuje, a ti, co mají minimální mzdu jsou na tom asi moc špatně.

 

 Úplně mi to zkazilo náladu, pořád jsem musela myslet na rodiny s malými dětmi, a na starší občany, jak se s tím, co se děje asi vypořádají. A najednou jsem pochopila, že ta oprátka může být pro některé zoufalé lidi asi řešením a z toho mi začal po zádech běhat mráz. 

 

Udělala jsem si ještě jeden snímek a protože jsem se té oprátky před očima ne a nemohla za živého boha zbavit, otočila jsem to směrem  k domovu. Říkala jsem si, že pro tentokrát asi bylo jen u té visící oprátky, že to asi dobře dopadlo, protože jinak by ta oprátka byla odříznutá.  Ještě večer v posteli jsem toho měla plnou hlavu a usnula jsem až nad ránem.