Včera jsem zažila něco neuvěřitelného, nádherného, prostě úžasného. Když jsme se s manželem vraceli z procházky a scházelo nám už vyšlápnout jen poslední strmý kopec, tak jsem se zastavila, abych na ten kopec nabrala síly. Dva muži s pejskem v těch místech upravovali stavební parcelu a mně ten jejich pejsek padl do oka, protože byl skoro k nerozeznání od naší fenky Fanynky. Fanynka tady už není tři roky, a já si tak nějak při spatření té fenky vzpomněla na pusinky, které uměla dávat naše Fany. Stačilo říct Fany pusinku a už přiběhla a mokrým nosem mi ťuknula do rtů, to byly její pusinky, které jí nikdo neučil.
Zastavila jsem se, abych se vydýchala, ti pánové nás pozdravili a já řekla tomu majiteli, že mi jeho fenka připomíná tu naší. Vůbec nechápu, jak se to stalo, bylo to tak nečekané, ta fenečka ke mně přiběhla, píšu fenečka, ale byl to černý labradorský retrívr. Sedla si přede mnou a vrtěla ocáskem, jako stará známá, ty její oči, to byly přesně oči naší Fanynky. Sehnula jsem se, abych jí pohladila, dvakrát jsem jí pošimrala za ouškem a ona udělala naprosto nečekanou věc, postavila se na zadní a tím krásně mokrým, studeným nosem mi vrazila přesně takovou ťukavou pusinku, jakou dávala Fanynka. Ještě večer v posteli jsem ten z mého pohledu zázrak prožívala znovu a znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat