žampion lesní

 Začínají růst houbičky dokonce i u nás na zahrádce. Nedávno jsem viděla pod smrkem pýchavku, ale jen jednu a tak jsem jí tam nechala, ať zdobí zahrádku. Včera jsem zahlédla špičku obecnou. Vzpomněla jsem si na babiččiny bramboračky, kam špičky s oblibou dávala, mňam.

Dneska, když jsme se vrátili z odpolední procházky, zahlédla jsem pro změnu pod stříbrným smrkem žampion. Rostou v těch místech už několik let, mám pocit, že se jedná o žampion lesní, nebo také pečárku lesní - Agaricus silvaticus, že by se jednalo o žampion císařský, to asi ne, ten je vzácný. Plodnice je sice hodně velká, ale já nejsem mykolog, abych dokázala houbičku přesně určit, tak mě berte s rezervou. Škoda, že se vahou houba vyvrátila, a křehký prsten se tím pádem poškodil. 

Dívala jsem se na internet, s jakými jedovatými houbami se dá žampion splést a jediná podobná je smrtelně jedovatá muchomůrka bílá, ale ta má i v dospělosti bílé lupeny.

Ať už je název správný, nebo není, každopádně je tenhle žampion voňavý a velice chutný. Používám ho k přípravě omáčky, nebo jen na omeletu. To je u nás taková oblíbená rychlovka a bude dneska k večeři.

jako na houpačce

 Letošní počasí je z mého pohledu opravdu proměnlivé, a nestálé, doslova jako na houpačce. Dokonce ani meteorologové nevědí, jak bude zítra.  Ještě včera to bylo na tričko s krátkým rukávem, a ve zprávách o počasí nás strašili dalšími tropickými teplotami,  dneska si na procházku asi přihodím i lehčí bundu.

Konečně jsme se dočkali mírné závlahy. Večer ve 22 hod. když vypršelo v pořadí už čtvrté varování před silnými bouřkami, aniž by se opět naplnilo - (ještě že tak, protože z těch silných bouřek šílím), začalo u nás poměrně dost foukat. Zároveň s větrem  přišly první mikrokapičky deště.

Do rána jsem měla plný sud - 220 l dešťovky a pravděpodobně nějaká dešťovka po naplnění sudu odtékala i do kanalizace. Za dva dny napršelo 17 mm srážek, a to je víc, než nám někdy napršelo za celý měsíc. Například loni za celý srpen to bylo jen 12 mm.

Z toho deště mám nesmírnou radost, přírodě, zejména  stromům to asi moc nepomůže, to by muselo pršet víc a častěji, ale některé kytičky, které koření mělce se vzpamatovaly. 

Podruhé začala kvést bílá hortenzie, dokonce i magnolie měla minulý týden dva květy, ty jsem bohužel zaznamenala, až když odkvétaly.

pokojová azalka

 Kdysi jsem měla krásnou, bílou azalku, tu mojí úplně první pokojovou. Rostla a kvetla u nás  celé tři tři roky. Od jara do podzimu jsem jí dopřávala letnění. Před příchodem mrazů jsem si keřík zase odnesla domů a tak nějak přežívala, kvetla a dělala mi radost.

Jenže pak mi zničeho nic azalka začala opadávat, a stalo se, že mi opadala úplně a zahynula. Řídila jsem se pokyny o pěstování pokojových azalek z internetu, kde se psalo, že azalce nesmí zemina nikdy úplně vyschnout a bylo to myslím špatně.

Zazmatkovala jsem,  protože jak azalka opadávala, pořád jsem z nedostatku vědomostí zalévala v domění, že potřebuje víc vody, až jsem azalku ulila a ona uhnila. Koupila jsem si proto  jinou, s červenými květy a celé se to opakovalo, jen s tím rozdílem, že mi azalka doma nevydržela už ani rok, ale jen od podzimu do jara.

Mám azalky moc ráda a tak jsem se rozhodla, že už si další rostliny nebudu kupovat, abych azalkám neubližovala.

 Nevydržela jsem to dlouho, loni napodzim, když se azalky v Lidlu, jako každoročně objevily jsem si jednu, která už byla na slevě koupila. Vypadala chudák pomalu na odpis, ale přestala u nás opadávat a to bylo hlavní.

Bydlí se mnou od listopadu 2019.  Párkrát se stalo, že jsem jí zapomněla zalít. Azalka měla svěšené listy a ovadlé květy, ale když dostala dešťovku, zase se vzpamatovala. Některé lístečky a bylo jich docela dost opadaly, ale nové opět přirůstaly.

Letos, koncem července nahodila poupátka a kvete, vypadá docela v pohodě. Uvědomila jsem si, že azalka spíš snese nakrátko slabší zálivku, než neustálé přemokření.

pestřenka trubcová

 Letos jsme měli u nás na zahradě takové množství mšic, jaké snad nepamatuji. Mšice byly i na syrském ibišku, mšice obsadily  dva keříky rybízu, mšice byly na všech růžích, zkrátka byly všude, kam oko dohlédlo.

 Existuje mnoho druhů pestřenek, ta na snímku je snad, jestli jsem jí dobře určila pestřenka trubcová - (Eristalis tenax)

Jak jsem se dočetla, pestřenky pomáhají mšice likvidovat, mám je ráda i bez toho, ale když jsem dnes hledala přesný název pestřenky, kterou jsem v pondělí vyfotila, dozvěděla jsem se, jak jsou pestřenky nesmírně užitečné, budu se snažit, pestřenky přilákat vhodnými rostlinami.

panická porucha

 Od rána nám tady fičí šílený vítr, zatím stále jen zesiluje, nárazy podle Accu Weather v tuhle chvíli vystoupaly na 81 km/hod.

Když se jedná o déšť, tak se nám vyhýbá, pokud jde ale o vítr, tak si ho užíváme pravidelně, a velice často je  mnohem silnější, než bývá v předpovědi.

Nebe bylo krásně modré, jen s několika drobnými mráčky a s kondenzačními čarami od letadel, a pak, že jich tolik nelétá.

Teprve po obědě se začaly dělat na nebi malé, kupovité obláčky a vítr nabíral na síle.

Modlím se, aby se vítr už utišil, aby ustaly ty silné nárazy, které u mne způsobují panické záchvaty, pravděpodobně se jedná o panickou poruchu. Přestala jsem chodit na psychiatrii, protože mi léky stejně nepomáhaly, za několik let jsem jich vystřídala několik a výsledek byl, že jsem přibírala na váze, a tak s tím bojuji sama.

sucho suchoucí

 Když jsme dneska dopoledne vyšli s manželem na trošku delší procházku, nešlo si nevšimnout smrků všude při cestě. Některé už to mají za sebou, jiným ještě na jaře obrazily konce větví, ale je vidět, že příští rok se nevzpamatují, není spodní voda a tu povrchovou, když náhodou naprší jeden, dva milimetry vysuší v krátké době slunce a sebemenší větřík.

I v lipové aleji už stromům zvoní hrana. Loni porazili několik statných lip.  Kromě těch lip tam rostou smrky i borovice, a jsou na tom asi tak podobně, jako ty stříbrné smrky podél silnice, které jsem vyfotila. 

Víc fotek netřeba, bylo by to myslím ještě smutnější. Když mě chvíli pozoroval starý pán, který šel okolo a viděl, že ty stříbrné smrky fotím, zakroutil nad tím hlavou a utrousil směrem ke mně poznámku "Ty smrky už jsou dobré leda tak na poražení" a mně v tu chvíli úplně zabolelo u srdce. Sleduji ty stromy dvaadvacet let, za tu dobu mi přirostly jak se říká k srdci.

Není divu, že to jde u nás od desíti k pěti. Místo luk máme po okolí fotovoltaické panely, na polích, pokud ještě nejsou vybetonované a nestojí na nich sklady roste převážně řepka.  Podél cest už u neexistují ani škarpy, které přece jen zadržely nějakou tu dešťovku. Bohužel není o nic takového zájem, zájem byl akorát o to, jak opakovaně zlikvidovat na náměstí sousoší Rudoarmějce s pionýrkou, která symbolizovala osvobození Sovětskou armádou.

Včera ukazovali v televizi chmelnici na rakovnicku, úrodu chmele poškodily silné letošní červnové deště. Je zajímavé, že od Rakovníku nás dělí jen cca sedmnáct kilometrů. Nechápu proto, že když tam prší a u nás by podle meteorologů  mělo také pršet, tak nespadne v Bubákově ani kapka.

SCHŮZKA V PAŘÍŽI

 Tak, jak jsem zprvu nechtěla Cobenovy knihy číst, nějak se stalo, že jsem postupně přicházela Harlanovým detektivním románům na chuť. V minulém blogu, který jsem si na blogspot nepřenesla už jsem měla přečtených několik jeho thrillerů, ale zpátky ke Schůzce v Paříži...

Příležitostný vyšetřovatel Myron Bolitar mě zaujal hned, od prvních řádků. Škoda, že jsem se s ním neseznámila v předchozí autorově knize s názvem Podrazák, abych mohla sledovat nejen Myronovo vyšetřování, ale i životní osudy tohoto sympaťáka od prvního románu, kde se objevil, ale co dělat.

Když Myronovi nečekaně zavolá jeho dávná láska, moderátorka Terese Collinsová, která se před světem skrývala po smrti své dcery dlouhých osm let, je zrovna Myronův vztah se současnou přítelkyní tak trochu v troskách a tudíž  nic nebrání tomu, aby se Myron vydal za Terese do Paříže okamžitě.

Krátce po příletu do Paříže je Teresin manžel nalezen mrtvý a Myron se svým přítelem Winem začíná vyšetřovat spletitý případ.

Kniha má ten správný spád od začátku do konce, nechybí napětí.  Závěr byl pro mne tak trochu překvapivý.

do modra

 Z meteorology slibovaného deště na nás moc dešťovky nezbylo. Stále slyším, kolik by mohlo napršet, jednou je to až čtyřicet milimetrů, včera dokonce až šedesát milimetrů, ale zase to spadlo jinde. 

V našem srážkoměru se zachytily pouze dva milimetry. Celkem potřetí za sebou to předpovídání meteorologům moc nevyšlo, ale každá kapka je lepší, než nic. Z těch dvou milimetrů napršelo do plastového sudu zhruba osmdesát litrů, tak jsem přidala zálivku hlavně stromům.

 

 

Dopoledne nám krásně svítilo sluníčko, a tak jsem cvakla rozkvetlý syrský ibišek a na odkvétající chrpě jsem si vyfotila pestřenku tuším rybízovou. 

Teď, když píšu tyhle řádky, tak už se zase vyčasilo, viděla jsem pěkný západ slunce, ale bohužel mi kiksly baterie.

holub hřivnáč

 Docela vzácná návštěva, nás včera po delší době poctila. Myslela jsem si donedávna, že je to jen další vypasený holub a on je to holub hřivnáč (Columba palumbus) a na zahradách prý docela užitečný.

Tentokrát se mi holuba nepodařilo vyfotit, snímek je z mého předešlého působiště na blog.cz, ale to snad nevadí, fotila jsem opravdu já.

Častěji nás navštěvují hrdličky zahradní, jsou důvěřivé, trošku těžkopádné v letu, a bohužel se stávají snadnou kořistí dravců.

ŽIVOT S HVĚZDOU

Útlou knížku, Život s hvězdou od autora Jiřího Weila o úředníkovi Roubíčkovi, který se skrýval před transportem v polorozpadlém domě na předměstí, v bytě bez jakéhokoliv zařízení  jsem mimořádně silně prožívala.

Ty nesmyslné zákazy a příkazy, které museli tito lidé plnit bez toho, aby se mohli aspoň pořádně najíst. Museli mlčky přihlížet, jak postupně přicházejí úplně o všechno, co k normálnímu životu patří. Neumím si představit žít v neustálem strachu a bát se, co přinese příští den.

Přesto mnozi žili v naději a těšili se z každého nového rána, dokud i jim nepřišel povolávací rozkaz.

Dnes už si pomalu nikdo nedokáže představit, jak se tenkrát transportovaným lidem,  nebo lidem, kteří se před transportem schovávali žilo. Zvlášť jsem hltala okamžiky od sblížení Josefa Roubíčka s toulavým kocourkem, kterému dal Josef Roubíček  jméno Tomáš a poskytl mu domov. Tak moc jsem těm dvěma držela palce...
 

fíky ze zahrádky

 Často a ráda vzpomínám na svou první a poslední dovolenou v Řecku, kam mě vzala dcera a kde jsem si to opravdu užívala.

Při cestě k moři jsme chodily kolem zahrady, kde za plotem rostl obrovský fíkovník. Jeho chutné plody akorát dozrávaly a padaly všude kolem pěšinky. Vždycky jsem si pár čerstvě spadaných fíku posbírala, majitelka nebyla proti, a ještě nás pobízela, ať si nějaké klidně i natrháme.

Sušené fíky moc nemusím, ale v těch čerstvých bych se ujedla. Proto není divu, že jsem neodolala, když mi známá z Moravy líčila, jaké úspěchy má v pěstování fíků, že sklízí každý rok tolik plodů, že je ani nestačí jíst. 

Moravskému podnebí se to naše nevyrovná, ale přece jen jsem do toho šla, protože poslední zimy byly i u nás extrémně teplé.

Minulý rok jsem ochutnala první velký fík, víc se mi jich neurodilo. Letos bylo fíků dvanáct, na těch už jsme si pochutnali, další fíky se na stromku začaly tvořit zhruba před měsícem a ty pravděpodobně nedozrajou.

Někde jsem četla, že i když stromek namrzne, nemáme házet flintu do žita, protože může často na jaře obrážet od kořenů, tak uvidíme, jak to bude dál, jestli i příští zimy budou fíkovníku vyhovovat.

krásenky

 Celé dlouhé roky jsem krásenky na zahrádce neměla, přišlo mi, při pohledu na ty krásné, křehké květy, že u nás na zahradě nemůžou růst a kvést, že by to bylo asi jen živoření.

Přesvědčily mě však o opaku. Jako jedny z mála květin, když nepočítám kopretiny, a třapatky docela dobře to sucho a hlinitou, spíš jílovitou zeminu snášejí. Tipovala jsem, že vydrží víc floxy, ale těm se moc dobře nevede.

Na celé čáře vyhrávají  tyhle krásenky, které  se navíc od loňska vysemenily. Určitě si z těch letošních nechám na příští rok nějaká semínka a na jaře si ještě nějaká semínka dokoupím a vyseju. Někde jsem četla, že krásenek není nikdy dost a jak se zdá, je to pravda...

vyznání

Stále mi moc chybíš, nebylas můj první pejsek, od dětství jsi byla už pátým pejskem, ale až nyní si jasně  uvědomuji, že  zůstaneš tím posledním. 

Nechci ten konec znovu prožívat, navíc mám věk, a nevím, co by se po mém odchodu s pejskem stalo.

Není snad minuty, abych se  neohlédla do míst, kde jsi nejčastěji lehávala. Dávám ti kousek masa na stranu talíře, než si uvědomím, že už si ho nevezmeš.  Stále se dívám k přední brance, kde jsi  stávala a vyhlížela děti. Dívám se i k zadním vrátkům, i tam jsi často stávala a vyhlížela někoho, kdo ti nosil něco na zub. Nezjistila jsem o koho se jedná, byl opatrný, ale je jisté, že někdo takový byl a vyhlížela jsi ho ještě v pondělí 10. srpna.

Nemusím sice spěchat domů, když se vracím z nákupu, ale na druhou stranu mi strašně moc chybí tvé vítání, tvé olíznutí tváře, nebo ruky. Chybí mi to, jak jsi na mě dohlížela při práci na zahrádce, chybí mi tvé pusinky, takové, jaké jsi dávala neumí snad žádný jiný pejsek. Miluju tě Fany stejně tak, jako jsem milovala Šarlíčka, Ditušku, Ťapinku i Aronka. 

rozloučení s Fanynkou

Tento týden byl opravdu náročný. Nejhorší byl ovšem 11. srpen.
V úterý v 10:30 jsme se museli rozloučit s naší Fanynkou. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, jako ostatně vždy, když se jedná o uspání jeho věrného zvířecího přítele. Prodlužovali jsme odchod dost dlouho a den ze dne už to nebylo pro Fanynku k žití a my se trápili spolu s ní.

Paní doktorka sice říkala, že je to na velké plemeno krásný věk -
téměř 16 let, ale stejně. Všude jí vidím, i když jsme včera odvezli pelíšek, ve kterém zemřela. Nechala jsem si jen obojek a vodítko, třeba si to někdo vezme. Tam, kde teď je, aspoň v to doufám..., už žádný obojek, ani vodítko potřebovat nebude.

 Duhový most (anglicky: Rainbow Bridge) je místo často zmiňované lidmi, jimž zemřelo jejich zvířátko. Pověst uvádí, že duše zesnulých zvířátek se dostanou do ráje se zelenými loukami a kopci, a že jejich těla jsou prosta všech nemocí a zranění. Všichni si zde hrají a běhají, ale zároveň postrádají lásku svého lidského partnera. Jednoho dne se však jejich pán objeví, znovu se setkají a poté společně přejdou Duhový most a jdou do nebe spolu a již nikdy se nerozdělí.

 Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce, kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí. Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý, tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho opustila. Hrají si a běhají spolu, ale přijde den kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji. Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšť šťastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí, jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce. A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete.

    Wikipedie - Autor neznámý, Duhový most

Když tomu někdo věří, je možná to poslední rozloučení míň bolavé, no mně to zatím nepomáhá.

třapatka velkokvětá

 Trvalka venkovských zahrad, též se dá říct  trvalka našich babiček, třapatka velkokvětá (Rudbeckia grandiflora) k nám zabloudila minulý rok. Byla součástí semínek - trvalek, které jsem si zakoupila v zahrádkářských potřebách. Na sáčku nebylo uvedeno a jaké trvalky se jedná a ona je jediná, která z té směsi semínek vzešla.

 

 

Vůbec jsem netušila, že se jedná o třapatku, to až když jsem jí dnes vyfotila, hledala jsem na netu název. Líbí se mi, že kvety vydrží kvést od pozdního jara pomalu až do podzimu, další její předností je, že chutná včelkám, i čmelákům.

Vydrží opravdu hodně, snad i proto je to jediná kytička, která u nás v tuhle chvíli kvete, když nepočítám krásenky, které se mi vysemeňují.
 

konečně pod sedmdesát

 Ráno jsem vyrazila do lékárny, manželovi pro prášky na tlak. Už zase se tam chodí s rouškou. Jedna starší paní roušku neměla při sobě a tak byla nucená si koupit v balíčku dvě obyčejné jednorázové za 40 Kč. Mívám u sebe v baťůžku rezervní šité roušky pro tyhle případy, no  dnes, jako na potvoru jsem měla jen tu jednu, jinak bych roušku té paní dala.

Z lékárny jsem to vzala na trh, a koupila od soukromého zemědělce něco přes 3 kg výborných přílohových brambor, přerostlé nakládačky, půl kila česneku, rajčata a cibuli a vyplázla jsem 250 kaček, jen to fiklo, ale na druhou stranu vím, že z nakoupené zeleniny nic nevyhodím, a ještě pořád mi nákup vyjde levněji, než kdybych nakoupila v supermarketu.

 Jinak u nás už zase máme sucho k zbláznění. Že před pár dny zapršelo, už neni vidět. Růže nedávno rozkvetlé uschly, aniž by opadaly a to je občas zalévám. Včera večer jsem musela zalévat to nejnutnější na zahrádce pitnou vodou a nějaké přeháňky jsou zatím v nedohlednu.

P.S. Před několika lety jsem si dala závazek, že do léta zhubnu minimálně pod 70 kg. Tehdy mi váha kolísala mezi 74 kg těsně po Vánocích a mezi 72 kg v létě. Letošní léto vrcholí, a do nedávna jsem něco málo přes 70 kg pořád měla.

Dostat se pod tu zakletou sedmdesátku se mi povedlo až minulý týden, kdy váha ukázala 69,9 kg a dneska dokonce 69,8 kg. Tak snad si to uhlídám, abych se pod tou sedmdesátkou aspoň udržela.

požár

Tak moc jsem spěchala se založením blogu a když ho mám, tak zase nevím o čem psát.

Poslední tři dny u nás trošku zapršelo, ale ne tak, že by to  zlepšilo stav spodní vody. Celkem za ty tři dny spadlo 24 mm srážek, a už se zase blíží řada dnů s tropickými teplotami.

Štěstí bylo, že dnes odpoledne zapršelo  docela vydatně, protože pár metrů od nás začalo hořet. Nejprve jsem si myslela, že někdo pálí v areálu starého Hamira plasty, nebo vyřazené pneumatiky, protože se nad jedním stavením  vznášel hustý, tmavý dým.

Po chvilce vyskočily zpod střechy plameny, a já už sahala po telefonu, když v tu chvíli jsem zaslechla houkat hasičská auta.

Udělala jsem  dvě fotografie, na té první jsem si po stažení snímků do počítače všimla člověka, který u požáru stál a se zaujetím pozoroval, jak se oheň rozrůstá.

Na druhém snímku pořízeném asi o deset vteřin později, ještě před tím, než dorazili požárníci je vidět, jak rychle se oheň rozhořel.

Nechci ani domyslet, co by se dělo, kdyby bylo sucho, a k tomu foukal silný vítr.

domácí hranolky se strouhanou nivou a s tatarkou

Včera byly domácí pečené hranolky, vyzkoušela jsem je z nových brambor a byly dobré..

Hranolky jsem pekla v troubě, jen na vymaštěném pekáči. Posypané jsou strouhanou nivou, a tatarka taky přišla k chuti.

Jsem ráda, za každé bezmasé jídlo