Sotva jsem se trochu zmátořila po včerejší vichřici, už hrozí další dva větrné dny - úterý a středa, na které bylo nutno vydat varování.
Dnes jsme vyrazili na procházku, sice jsme byli i včera, ale mávalo to s námi jako s kusem hadru na holi.
Zaujala mě i tahle osamělá břízka
Na tom, jak dělá manžel tvarožníky není vůbec nic těžkého, ani složitého. Recept má od své maminky a právě dneska tvarožníky dělal on a povedly se.
V pátek koupil v akci dva tvarohy, ne ty řídké vaničkové, ani tvarohy tvrdé, přivezl vakuově balené, zkrátka takové, jaké se prodávaly dřív. 😏
Povídky Martina Goffa se mi dobře četly, jsou krátké, jedna povídka tak akorát před usnutím. Žádná nebyla špatná, ale nejvíc mě asi oslovila ta poslední s názvem Greg, a líbila se mi i ta, podle které nese název povídková knížka - ŽIVÝ MRTVÝ.
Miko Syrový slaví dvě desítky let své policejní kariéry. Tedy slavil by, pokud by zrovna neležel v nemocniční posteli. A tak alespoň vzpomíná na dobráky i nebožáky, kteří prošli jeho detektivním životem. Na jedné straně kolegové, na té druhé zlodějíčci, podvodníci, rabiáti a dokonce vrazi. Julo, jeho první velitel, nenasytná a přesto osamocená Zuzanka, Greg, maličký nácek Patrik, gambler Beny... Ti a mnozí další defilují Mikovi před očima a
on si vybavuje příběhy, které s nimi prožil v dobách dávných i těch sotva minulých.
V povídkové knize Živý mrtvý vrací Martin Goffa na scénu svého detektiva pražské kriminálky, Mikuláše Syrového.
Začínám mít obavy o své duševní zdraví a moc to nezlepší ani každodenní procházky, přesně to ale nedokážu posoudit, když zatím chodíme. Jak by to se mnou bylo, to bych asi poznala až kdybychom chodit ven přestali.
Smůla se nám lepí na paty, když pominu to šílené zdražování úplně všeho, tak nám odchází jedna věc za druhou. Poprskaná péra nám vylézají z pohovky a je jen otázkou času, kdy se někomu zapíchnou ehm, do zadku. Pohovku máme asi sedm let, stejně jako křeslo. U křesla pro změnu popraskala na kovové konstrukci látka a spravit to neumím, chtělo by čalouníka, ale kde ho dnes vzít. Dál nám dosloužila domácí pekárna z Lidlu, už v pořadí třetí. I když jsem někde četla, že kurvítka by se už neměla objevovat, výrobci je používají stále. No a včera jsem zjistila, že mi praskly obě podrážky u kotníčkových bot značky prestige, česky snad prestiže, tak jsem jen zvědavá, jak to všechno finančně zvládneme. 😕
Nedávno mi dcera volala, a jen tak mezi řečí se zmínila o tom, že se chystá péct buchty a já se hned začala zajímat o recept, když pak popisovala jak se povedly a jak byly lehounké a vláčné.
Protože jsem na ně měla doma všechno, včetně droždí a navíc jsem chtěla spotřebovat načatý mák, tak jsem se do buchet včera taky pustila. Zaujalo mě, že se do těsta nedává ani máslo, či vejce, ba dokonce ani mléko. Fotila jsem včera večer, hned po vytažení pekáčku z trouby. Dnes jsem chtěla udělat lepší fotku s vyloženými a pocukrovanými buchtami na talířku, ale už není co fotit. Tři buchty jsem odnesla na ochutnání sousedce. Něco se u nás snědlo včera a zbytek ke snídani. 😏
Nechce se mi opisovat celý postup, tak přikládám ofocený recept, který mi poslala dcera. Původní předpis je na 12 buchet, což jsem dělala já, rukou připsané množství si vepsala dcera, protože dělala buchty z trojnásobné dávky.
Snažím se myslet aspoň trochu pozitivně, ale moc mi to nejde. Přece jen mi to nedá a aspoň dvakrát, nebo třikrát denně nakouknu na různé internetové stránky, abych zjistila co je nového a to, co vidím mě vhání do hluboké deprese.
Snažím se hledat potěšení v maličkostech, a současně si uvědomuji, že ke štěstí stačí někdy opravdu málo. Teď například mi dělá mi radost pozorovat ptáčky.
Kosáček by si dal jablíčko, ale to koupené ze supermarketu, které nevoní a nemá žádnou chuť mu nechutná. Nedivím se, ani mně ta jablka nechutnají. Koupili jsme tři na zkoušku, jedno jsem rozkrojila kosům, dvakrát do něj zobli a nechali ho být...👎
Není mi ani do řeči, to, co se děje nemyslím u nás doma, mi nahání hrůzu, mám strach, co bude, co nás čeká.
