TMA

 Knížku s názvem  Tma od slovenského autora Jozefa Karika si půjčil z knihovny manžel, já jsem se do čtení dala jen z nouze, protože všechny donesené knihy z knihovny  jsem už přelouskala.  Některým lidem se děj líbil, jiným míň a některým vůbec.  Já patřím k té třetí skupině.. Kniha mě od samého začátku stresovala, deprimovala, připadalo mi, že je tam vše přitažené takříkajíc za vlasy, řekla bych za účelem lidi vyděsit. Mě nevyděsila, to zase ne, dočetla jsem jí druhý den vlastně jen proto, že nerada na svém kontě nechávám nedočtené knihy. Ono je v současnosti toho negativního kolem nás moc, a já jako blbka..., neměla jsem se do čtení vůbec pouštět. Osobně bych toto dílo ohodnotila max. jednou hvězdičkou.

Z přebalu -Televizní scenárista přijíždí na osamělou horskou chatu v pohoří Malá Fatra, kde si chce oddychnout od hektické práce a napětí v manželském vztahu, ale i vychutnat si poklidnou zimní atmosféru. Pak se však stane cosi nečekaného a jeho ozdravný pobyt se změní v děsivou noční můru. Přestože dveře nikdo nezamkl, chata se mu stane vězením a on v ní...

puškinie ladoňkovitá

Na skalce rozkvetly krásné puškinie, to je opravdu vděčná kytička. Docela se sama rozrůstá, něco vysadí asi ptáčci a tak mám různě na zahrádce už několik krásných trsů.

No a jinak..., zatím žiju, i když nevím, jak dlouho, protože i když nesleduji noviny, ani ty internetové, nedívám se na televizi a neposlouchám rozhlas, tak se ke mně stejně něco dostane. Před chvilkou na mne zvonila sousedka, prý jestli ještě žiju. Pozdravily jsme se a hned na mne vypálila, co říkám situaci s Ukrajinou. Prý to je, co? A ten fiala, ani jeho vláda nic pro naše lidi nedělá. 

My jsme pořád doma, sousedka se pohybuje víc mezi lidmi, má i větší a rozvětvenou rodinu a tak jsem se dozvěděla, že lidé už prý začínají mít jiný názor, než když začala válka.

 Nevím co bych nového k naší vládě mohla říct, mně to připadá, že všechno jde od desíti k pěti. Každý si jistě dělá úsudek sám.

přijemné a pozitivní pondělí

 Včerejšek se celkem vydařil, bez negativních článků a sprostých komentářů je mi opravdu líp a to podstatné se ke mně vždycky nějak dostane.

Konečně jsme si koupili vejcovar, když se v Lidlu po dlouhé době objevil. Od našeho zetě vím, že funguje dobře, nemusím hlídat čas, když chci mít vejce vařené např. na hniličku a navíc jdou uvařená vejce dobře loupat. 

Další pro mne příjemným zjištěním bylo, že mi začala obrážet tlustice. Nedávno jsem zjistila, že mi u té mé vadnou listy a dělají se na listech a větvičkách černé skvrny. Známá z Jigidi napsala, že tlustice rozezná, když je člověk nemocný a chřadne. Chtěla jsem tlustici vyhodit, že si koupím jinou, ale ouha! Tlustice jsou na internetových prodejnách šíleně předražené, snad i proto, že mají údajně léčivé schopnosti, asi stejně jako byl jeden čas drahý rýmovník. Mou tlustici jsem proto ostříhala tak, že zůstal jen holý kmínek. Na kmínku se včera objevil náznak prvních lístečků. 

Taky semínka mandarinky včera konečně vystrčila první děložní lístečky.

Po obědě jsme vyrazili na kratší procházku. Nebe bylo zase bez jediného mráčku, (to díky nesmírnému suchu), ale kolem kočiček bylo živo. Zaznamenala jsem několik včeliček, bohužel mi vyšla jen fotka s mouchou, ale to nevadí, třeba se zadaří příště.

Na druhém snímku je štětka soukenická, také léčivka. Ze štětky soukenické se vyrábějí kromě jiného i kapky, které by měly pomáhat lidem při borelioze.

ANDĚLÉ SMRTI

 Tenhle kriminální thriller od autorky Patricie Gibneyové  se mi četl moc dobře. Líbil se mi i překlad, bez zbytečných nicméně a pod. nicneříkajících výrazů. I když je i tenhle thriller dost drsný, místy z něho běhá mráz po zádech.

Pomohl mi však odtrhnout se od válečného šílenství. Je to už čtyři dny, co se držím dál od Novinek, Blesků a jiných médií, která neustále produkují nové a nové štvavé články. Pochopila jsem konečně, že s tím, co naše pravdoláskařská média píší stejně nic nenadělám a že si tím čtením jen ubližuju. V nemocnici se mnou na přijmu bylo hned několik lidí s příšerně vysokým tlakem. Ne všechny pustili po několika hodinách domů, jako mne. 

z přebalu - V katedrále je nalezena zavražděná žena a o několik hodin později je objeven oběšený muž. Oba mrtví mají na vnitřní straně stehna stejné, amatérsky udělané tetování. Ti dva měli cosi společného, jenže co? Případu se ujímá inspektorka Lottie Parkerová a stopy ji zavedou do kláštera svaté Anděly, bývalého dětského domova, nešťastně propojeného s minulostí její vlastní rodiny. Zatímco si inspektorka začíná uvědomovat souvislost mezi současnými oběťmi a nevyřešenými dávnými vraždami, ztratí se dva dospívající chlapci. Lottie musí najít vraha dřív, než znovu zaútočí. Jenže nevystavuje kvůli pátrání smrtelnému nebezpečí i své vlastní děti? Napínavý, znepokojivě temný a do děsivých podrobností propracovaný thriller je skvělým debutem irské autorky Patricie Gibneyové a první knihou z nové detektivní série s inspektorkou Lottie Parkerovou. Za jediný rok se prodalo přes milion výtisků knih z této série!

ABONENT TRATI U

 Vzpomínám na dobu mého dětství, táta koupil náš první televizor zn Mánes a zanedlouho začali vysílat televizní seriál Abonent na Lince U.  Ráda bych se na ten seriál podívala znovu, bohužel se nedochoval.

 Když jsme nedávno v naší knihovně viděli mezi vyřazenými knihami k rozebrání i detektivku Abonent trati U od autora Claude Avelinea, neváhala jsem ani chvilku i proto, že mám na tu dobu krásné vzpomínky. Dívala se s námi i babička, ta televizi brala tak zvláštně, na hlasatelky se mile usmívala, na každé sledování byla oblečená jako ze škatulky. To byly krásné časy...💑

z přebalu -
Na Champs-Elysées je při vystupování z autobusu trati U zavražděn Etiene Tavernier, ředitel velké agentury. Vrah zmizel v poděšeném davu. Druhý den je na trati U nalezen výhružný dopis, třetí den zmizí na trati U bohatý obchodník se známkami. Případem je pověřen inspektor Belot. Vlastní rozuzlení je naprosto nečekané a zvláštní...

ptáčci

 Nakonec jsem včera skončila s vysokým tlakem v nemocnici. Odpoledne už mi bylo hodně blbě, přesto jsem zase, už asi podvacáté klikla na Novinky. Neměla jsem to dělat, dorazily mě pod články ještě ty nenávistné komentáře a pak už to šlo se mnou od desíti k pěti. Přesto jsem váhala se zavoláním sanity. Když tlak vystoupal až na 220/110, a manžel viděl, co to se mnou dělá, vytočil tu 155ku sám. 

Pobyla jsem v nemocnici pár hodin, udělali různá vyšetření, včetně laboratorního, dostala jsem kapačku a ještě další přidané léky k těm stávajícím a frčela jsem zpátky domů. Lékař mě varoval, že při tak vysokém a život ohrožujícím tlaku se může stát cokoliv, např. prasknout cévka v mozku, či vážné problémy se srdcem. Nemám se dívat ani na zprávy. Cestou domů jsem si říkala, že tohle byla ta poslední tečka, dál už si huntovat zdraví kvůli něčemu, co nedokážu změnit nebudu. Přispěl k tomu krizovému stavu i fakt, že CENZURA zapracovala i na kanálu Petra Bureše a pana Josefa Skály. Uprostřed Skálovy simultánky mu to prostě odstřihli a finito. 

Raději se budu věnovat něčemu užitečnému. Vyfotila jsem před malou chvilkou sýkorku koňadru, na provizorním pítku z vyřazené pánve. Když je takové dlouhotrvající sucho, ptáci potřebují ke krmení i vodu. 

Vyblejskla jsem i hrdličky, zrovna skončilo páření... 

 Do třetice tady mám stehlíka obecného na krmítku. Snad někomu těmito snímky udělám radost.

totálně na dně

 Letošní březen je snad nejsušší, ze všech březnů, které pamatuji. I leden a únor byl sušší, vláhově hluboko pod normálem. K tomu ta nálada kolem Ukrajiny, to taky zrovna člověku nepřidá. Dnes jsem si přečetla, že už máme 300 000 běženců, a stále přibývají, přesto se nám prý daří snižovat státní dluh, podle Pekarové. Čímpak to asi je? Našim lidem se nepřispívá ničím, aby se ulehčila tíživá situace, takže když se nad tím zamyslíme, pochopíme, proč nelze u nás zastropovat ceny pohonných hmot,  proč nelze snížit DPH na potraviny atd.., atd...

Během minulého týdne mi zemřely hned dvě kamarádky, obě mladší, než já. První 60 let, druhá 62 let. Zemřely obě náhle, netrpěly žádnou závažnou nemocí, jen byly psychicky unavené z té předlouhé masírky kolem novodobé pandemie, no a teď máme zase pro změnu dennodenně desítky srdcervoucích  článků z Ukrajiny. Jenže my přece máme u nás sami problém, nelze přibírat běžence donekonečna.

Já se radovala, že je mi líp, a ono se to zase vrátilo. Střídavý tlak, motání hlavy, neschopnost cokoliv doma udělat. Procházky se zkracují, jak jinak...

Z téhle včerejší fotky je dobře vidět, že mizí i poslední zbytky trávy, které tady byly, a zatím ani náznak, že by se to co zbylo zazelenalo. Přitom v těchhle místech rostly dlouhé roky i houby. jednak muchomůrky červené a bývalo tady hodně masáků, loni poprvé jsem neviděla ani houbičku. 

A tady naše kroucená líska, teď už zase bez včeliček.