totálně na dně

 Letošní březen je snad nejsušší, ze všech březnů, které pamatuji. I leden a únor byl sušší, vláhově hluboko pod normálem. K tomu ta nálada kolem Ukrajiny, to taky zrovna člověku nepřidá. Dnes jsem si přečetla, že už máme 300 000 běženců, a stále přibývají, přesto se nám prý daří snižovat státní dluh, podle Pekarové. Čímpak to asi je? Našim lidem se nepřispívá ničím, aby se ulehčila tíživá situace, takže když se nad tím zamyslíme, pochopíme, proč nelze u nás zastropovat ceny pohonných hmot,  proč nelze snížit DPH na potraviny atd.., atd...

Během minulého týdne mi zemřely hned dvě kamarádky, obě mladší, než já. První 60 let, druhá 62 let. Zemřely obě náhle, netrpěly žádnou závažnou nemocí, jen byly psychicky unavené z té předlouhé masírky kolem novodobé pandemie, no a teď máme zase pro změnu dennodenně desítky srdcervoucích  článků z Ukrajiny. Jenže my přece máme u nás sami problém, nelze přibírat běžence donekonečna.

Já se radovala, že je mi líp, a ono se to zase vrátilo. Střídavý tlak, motání hlavy, neschopnost cokoliv doma udělat. Procházky se zkracují, jak jinak...

Z téhle včerejší fotky je dobře vidět, že mizí i poslední zbytky trávy, které tady byly, a zatím ani náznak, že by se to co zbylo zazelenalo. Přitom v těchhle místech rostly dlouhé roky i houby. jednak muchomůrky červené a bývalo tady hodně masáků, loni poprvé jsem neviděla ani houbičku. 

A tady naše kroucená líska, teď už zase bez včeliček.