Už včera tál sníh takřka před očima, na polích byly vidět brázdy a dnes ráno už byla pole bez sněhu, místy krásně zelená, jinde prosvítala jen zem.
U nás na zahradě už leží sníh jen tam, kam nedosáhnou sluneční paprsky. Těší mě, že včera i předevčírem jsem nechala otevřený přívod z okapu do sudu z jedné, té jižní strany střechy a tak jsem získala cca 440 litrů závlahy z roztátého sněhu a deště. Poctivě jsem dešťovku rozdělila mezi ty suchem nejvíc ohrožené stromy.
Román Radky Třeštíkové je čtvrtou knihou této autorky. Přečetla jsem od ní už Bábovky, To prší moře, a Osm. Tuhle knihu, která je autorčinou prvotinou už jsem jednou četla, bohužel, nebo možná bohudík, nepamatovala jsem si z ní skoro nic, jen mi některé řádky byly povědomé. Sice jsem to přelouskala ve čtečce během tří podvečerů, ale když jsem dočetla, asi brzy zase zapomenu, to se mi občas stává u knížek, které bych snad raději ani neměla číst. Štítky homosexualita, sex, smrt, rozvod mají být asi pro čtenáře lákavé, já mám z této knihy rozporuplné pocity.
z přebalu -
Příběh o tom, že náprava chyb je k ničemu, když v životě děláme další. Sebestředný a bezohledný malíř Boris se rozvádí se svou ženou Vanesou a stěhuje se ze společného bytu ke svému kamarádovi Viktorovi. Tento životní zlom ho náhle nutí zamyslet se nad sebou samým a bilancovat. Boris si postupně uvědomuje všechny svoje chyby a životní selhání. Se svérázným humorem se poněkud neohrabaně pokouší napravit své chyby. Hledá cestu zpět ke svému dospělému synovi, minulost se mu ale vrací jako bumerang a jeho kroky značně komplikuje. V té chvíli mu navíc zkříží cestu šestnáctiletá Erika.
Včera bylo po delší době tak hezky, že se nedalo jen tak sedět doma. Vyrazili jsme původně na kratší procházku, ale po cestě jsme si to rozmysleli a zašli jsme až k lesu. Udělali jsme okruh, přibližně tak pětkrát delší, než obvykle děláme. Domů jsme dolezli unavení, ale v dobré náladě.
Právě jsem dočela druhou knihu od autorky Olgy Tokarczukové a další myslím nepřichází už v úvahu. Dočetla jsem jen proto, že nechci mít na kontě další nedočtenou knihu, ale fakt chybělo jen málo a vymazala jsem si jí ze čtečky nedočtenou.
Na mne to bylo opět moc velice depresivní - mrtvá kobyla, mrtvé hříbě, umrzlé štěně, zbytečně pokácené stromy, mrtvá rodička a její děcko, atd.., atd.., a ono je toho depresivního v současné době kolem nás tolik, že nemám potřebu do sebe vtahovat další negativa.Dokonce ani ty avizované, osvědčené recepty mě nějak neoslovily..
Jen to věštění z mraků mě trochu zaujalo, i já ráda mraky prohlížím a hledám různé zajímavosti.
z databáze knih -
Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku - píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga - denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá.
Kritikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve staropolských dobách se tak říkalo domácím kronikám, do nichž hospodář zaznamenával významné rodinné i politické události, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené recepty.
Kniha získala Cenu W. Reymonta jako kniha roku.
V noci byla pořádná kosa, večer každou hodinu klesala teplota skoro o jeden stupeň. Ve 21hod bylo na teploměru -14°C a abych ten vývoj sledovala dál, na to jsem neměla nervy.
Potěšilo mě, že ráno, ještě dlouho před rozedněním bylo o trochu tepleji, než večer a když jsem se podívala na webík s počasím, zjistila jsem, že to zatím vypadá celkem nadějně. Ty silné noční mrazy by od úterka mohly ustupovat. Není to zatím ještě tak úplně jisté, může se to několikrát změnit, ale i meteorologická předpověď dnes v poledne cosi podobného zmínila.
Politiku už nechci řešit, i když to se ví, není mi jedno, co se v poslední době děje. Stejně se tady na blogu díky té "zvláštní demokracii", kterou už nějakou dobu máme nemůžu vyjadřovat tak, jak bych chtěla. Chci si to místčko pro moje focení a poznámky udržet...
Teploměr ukazoval ráno -14°C, v noci byl myslím ještě větší mráz. Přesto, když se dopoledne na chvilku ukázalo sluníčko, začal sníh na místě, kam dosáhly sluneční paprsky rychle tát.
Pokoušela jsem se vyfotit sněhové vločky, což se mi nepodařilo, zřejmě je na to potřebný lepší fotoaparát, s kterým se dá víc přiblížit, nebo to neumím.
Nějak pořád nejsem ve své kůži. Museli jsme vyrazit do města, protože nedorazily objednané kočičí granule. Koupili jsme aspoň v supermarketu ty pro vykastrované kočičky, ale těm našim zrovna moc nechutnají, i když jsou označené jako premiové krmivo.
No a jak jsme se brodili takovou dálku, vlastně celým městem, byl to děs. Místy jen ušlapaný, nebo ujetý sníh, na chodnících byla dokonce ledovka, tak to bylo fakt náročný. Šíleně mě z té túry bolí nohy. Vůbec nechápu, jak je možné, že technické služby neprotáhnou ani ulice. K tomu neuklizené chodníky, to se fakt panu Kuberovi tenkrát nepovedlo...
Předminule jsem chtěla do článku vložit fotky nových kytiček, ale nebylo dobré světlo, dneska na chvilku sluníčko úřadovalo, a tak jsem si vyfotila tenhle plnokvětý petrklíč. Mám ještě růžový s bílým okrajem, ale ten jsem už nestihla vyfotit, tak někdy příště.
Tohle je fitonie, říká se jí lidově hadí kůže a je dost náročná na pěstování. Bohužel jsem to zjistila až doma, když jsem se podívala na internet. Mně se moc líbila, tak se musím moc snažit, abych si jí udržela.
