panická porucha

 Od rána nám tady fičí šílený vítr, zatím stále jen zesiluje, nárazy podle Accu Weather v tuhle chvíli vystoupaly na 81 km/hod.

Když se jedná o déšť, tak se nám vyhýbá, pokud jde ale o vítr, tak si ho užíváme pravidelně, a velice často je  mnohem silnější, než bývá v předpovědi.

Nebe bylo krásně modré, jen s několika drobnými mráčky a s kondenzačními čarami od letadel, a pak, že jich tolik nelétá.

Teprve po obědě se začaly dělat na nebi malé, kupovité obláčky a vítr nabíral na síle.

Modlím se, aby se vítr už utišil, aby ustaly ty silné nárazy, které u mne způsobují panické záchvaty, pravděpodobně se jedná o panickou poruchu. Přestala jsem chodit na psychiatrii, protože mi léky stejně nepomáhaly, za několik let jsem jich vystřídala několik a výsledek byl, že jsem přibírala na váze, a tak s tím bojuji sama.

sucho suchoucí

 Když jsme dneska dopoledne vyšli s manželem na trošku delší procházku, nešlo si nevšimnout smrků všude při cestě. Některé už to mají za sebou, jiným ještě na jaře obrazily konce větví, ale je vidět, že příští rok se nevzpamatují, není spodní voda a tu povrchovou, když náhodou naprší jeden, dva milimetry vysuší v krátké době slunce a sebemenší větřík.

I v lipové aleji už stromům zvoní hrana. Loni porazili několik statných lip.  Kromě těch lip tam rostou smrky i borovice, a jsou na tom asi tak podobně, jako ty stříbrné smrky podél silnice, které jsem vyfotila. 

Víc fotek netřeba, bylo by to myslím ještě smutnější. Když mě chvíli pozoroval starý pán, který šel okolo a viděl, že ty stříbrné smrky fotím, zakroutil nad tím hlavou a utrousil směrem ke mně poznámku "Ty smrky už jsou dobré leda tak na poražení" a mně v tu chvíli úplně zabolelo u srdce. Sleduji ty stromy dvaadvacet let, za tu dobu mi přirostly jak se říká k srdci.

Není divu, že to jde u nás od desíti k pěti. Místo luk máme po okolí fotovoltaické panely, na polích, pokud ještě nejsou vybetonované a nestojí na nich sklady roste převážně řepka.  Podél cest už u neexistují ani škarpy, které přece jen zadržely nějakou tu dešťovku. Bohužel není o nic takového zájem, zájem byl akorát o to, jak opakovaně zlikvidovat na náměstí sousoší Rudoarmějce s pionýrkou, která symbolizovala osvobození Sovětskou armádou.

Včera ukazovali v televizi chmelnici na rakovnicku, úrodu chmele poškodily silné letošní červnové deště. Je zajímavé, že od Rakovníku nás dělí jen cca sedmnáct kilometrů. Nechápu proto, že když tam prší a u nás by podle meteorologů  mělo také pršet, tak nespadne v Bubákově ani kapka.

SCHŮZKA V PAŘÍŽI

 Tak, jak jsem zprvu nechtěla Cobenovy knihy číst, nějak se stalo, že jsem postupně přicházela Harlanovým detektivním románům na chuť. V minulém blogu, který jsem si na blogspot nepřenesla už jsem měla přečtených několik jeho thrillerů, ale zpátky ke Schůzce v Paříži...

Příležitostný vyšetřovatel Myron Bolitar mě zaujal hned, od prvních řádků. Škoda, že jsem se s ním neseznámila v předchozí autorově knize s názvem Podrazák, abych mohla sledovat nejen Myronovo vyšetřování, ale i životní osudy tohoto sympaťáka od prvního románu, kde se objevil, ale co dělat.

Když Myronovi nečekaně zavolá jeho dávná láska, moderátorka Terese Collinsová, která se před světem skrývala po smrti své dcery dlouhých osm let, je zrovna Myronův vztah se současnou přítelkyní tak trochu v troskách a tudíž  nic nebrání tomu, aby se Myron vydal za Terese do Paříže okamžitě.

Krátce po příletu do Paříže je Teresin manžel nalezen mrtvý a Myron se svým přítelem Winem začíná vyšetřovat spletitý případ.

Kniha má ten správný spád od začátku do konce, nechybí napětí.  Závěr byl pro mne tak trochu překvapivý.

do modra

 Z meteorology slibovaného deště na nás moc dešťovky nezbylo. Stále slyším, kolik by mohlo napršet, jednou je to až čtyřicet milimetrů, včera dokonce až šedesát milimetrů, ale zase to spadlo jinde. 

V našem srážkoměru se zachytily pouze dva milimetry. Celkem potřetí za sebou to předpovídání meteorologům moc nevyšlo, ale každá kapka je lepší, než nic. Z těch dvou milimetrů napršelo do plastového sudu zhruba osmdesát litrů, tak jsem přidala zálivku hlavně stromům.

 

 

Dopoledne nám krásně svítilo sluníčko, a tak jsem cvakla rozkvetlý syrský ibišek a na odkvétající chrpě jsem si vyfotila pestřenku tuším rybízovou. 

Teď, když píšu tyhle řádky, tak už se zase vyčasilo, viděla jsem pěkný západ slunce, ale bohužel mi kiksly baterie.

holub hřivnáč

 Docela vzácná návštěva, nás včera po delší době poctila. Myslela jsem si donedávna, že je to jen další vypasený holub a on je to holub hřivnáč (Columba palumbus) a na zahradách prý docela užitečný.

Tentokrát se mi holuba nepodařilo vyfotit, snímek je z mého předešlého působiště na blog.cz, ale to snad nevadí, fotila jsem opravdu já.

Častěji nás navštěvují hrdličky zahradní, jsou důvěřivé, trošku těžkopádné v letu, a bohužel se stávají snadnou kořistí dravců.

ŽIVOT S HVĚZDOU

Útlou knížku, Život s hvězdou od autora Jiřího Weila o úředníkovi Roubíčkovi, který se skrýval před transportem v polorozpadlém domě na předměstí, v bytě bez jakéhokoliv zařízení  jsem mimořádně silně prožívala.

Ty nesmyslné zákazy a příkazy, které museli tito lidé plnit bez toho, aby se mohli aspoň pořádně najíst. Museli mlčky přihlížet, jak postupně přicházejí úplně o všechno, co k normálnímu životu patří. Neumím si představit žít v neustálem strachu a bát se, co přinese příští den.

Přesto mnozi žili v naději a těšili se z každého nového rána, dokud i jim nepřišel povolávací rozkaz.

Dnes už si pomalu nikdo nedokáže představit, jak se tenkrát transportovaným lidem,  nebo lidem, kteří se před transportem schovávali žilo. Zvlášť jsem hltala okamžiky od sblížení Josefa Roubíčka s toulavým kocourkem, kterému dal Josef Roubíček  jméno Tomáš a poskytl mu domov. Tak moc jsem těm dvěma držela palce...
 

fíky ze zahrádky

 Často a ráda vzpomínám na svou první a poslední dovolenou v Řecku, kam mě vzala dcera a kde jsem si to opravdu užívala.

Při cestě k moři jsme chodily kolem zahrady, kde za plotem rostl obrovský fíkovník. Jeho chutné plody akorát dozrávaly a padaly všude kolem pěšinky. Vždycky jsem si pár čerstvě spadaných fíku posbírala, majitelka nebyla proti, a ještě nás pobízela, ať si nějaké klidně i natrháme.

Sušené fíky moc nemusím, ale v těch čerstvých bych se ujedla. Proto není divu, že jsem neodolala, když mi známá z Moravy líčila, jaké úspěchy má v pěstování fíků, že sklízí každý rok tolik plodů, že je ani nestačí jíst. 

Moravskému podnebí se to naše nevyrovná, ale přece jen jsem do toho šla, protože poslední zimy byly i u nás extrémně teplé.

Minulý rok jsem ochutnala první velký fík, víc se mi jich neurodilo. Letos bylo fíků dvanáct, na těch už jsme si pochutnali, další fíky se na stromku začaly tvořit zhruba před měsícem a ty pravděpodobně nedozrajou.

Někde jsem četla, že i když stromek namrzne, nemáme házet flintu do žita, protože může často na jaře obrážet od kořenů, tak uvidíme, jak to bude dál, jestli i příští zimy budou fíkovníku vyhovovat.