krásenky

 Celé dlouhé roky jsem krásenky na zahrádce neměla, přišlo mi, při pohledu na ty krásné, křehké květy, že u nás na zahradě nemůžou růst a kvést, že by to bylo asi jen živoření.

Přesvědčily mě však o opaku. Jako jedny z mála květin, když nepočítám kopretiny, a třapatky docela dobře to sucho a hlinitou, spíš jílovitou zeminu snášejí. Tipovala jsem, že vydrží víc floxy, ale těm se moc dobře nevede.

Na celé čáře vyhrávají  tyhle krásenky, které  se navíc od loňska vysemenily. Určitě si z těch letošních nechám na příští rok nějaká semínka a na jaře si ještě nějaká semínka dokoupím a vyseju. Někde jsem četla, že krásenek není nikdy dost a jak se zdá, je to pravda...

vyznání

Stále mi moc chybíš, nebylas můj první pejsek, od dětství jsi byla už pátým pejskem, ale až nyní si jasně  uvědomuji, že  zůstaneš tím posledním. 

Nechci ten konec znovu prožívat, navíc mám věk, a nevím, co by se po mém odchodu s pejskem stalo.

Není snad minuty, abych se  neohlédla do míst, kde jsi nejčastěji lehávala. Dávám ti kousek masa na stranu talíře, než si uvědomím, že už si ho nevezmeš.  Stále se dívám k přední brance, kde jsi  stávala a vyhlížela děti. Dívám se i k zadním vrátkům, i tam jsi často stávala a vyhlížela někoho, kdo ti nosil něco na zub. Nezjistila jsem o koho se jedná, byl opatrný, ale je jisté, že někdo takový byl a vyhlížela jsi ho ještě v pondělí 10. srpna.

Nemusím sice spěchat domů, když se vracím z nákupu, ale na druhou stranu mi strašně moc chybí tvé vítání, tvé olíznutí tváře, nebo ruky. Chybí mi to, jak jsi na mě dohlížela při práci na zahrádce, chybí mi tvé pusinky, takové, jaké jsi dávala neumí snad žádný jiný pejsek. Miluju tě Fany stejně tak, jako jsem milovala Šarlíčka, Ditušku, Ťapinku i Aronka. 

rozloučení s Fanynkou

Tento týden byl opravdu náročný. Nejhorší byl ovšem 11. srpen.
V úterý v 10:30 jsme se museli rozloučit s naší Fanynkou. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, jako ostatně vždy, když se jedná o uspání jeho věrného zvířecího přítele. Prodlužovali jsme odchod dost dlouho a den ze dne už to nebylo pro Fanynku k žití a my se trápili spolu s ní.

Paní doktorka sice říkala, že je to na velké plemeno krásný věk -
téměř 16 let, ale stejně. Všude jí vidím, i když jsme včera odvezli pelíšek, ve kterém zemřela. Nechala jsem si jen obojek a vodítko, třeba si to někdo vezme. Tam, kde teď je, aspoň v to doufám..., už žádný obojek, ani vodítko potřebovat nebude.

 Duhový most (anglicky: Rainbow Bridge) je místo často zmiňované lidmi, jimž zemřelo jejich zvířátko. Pověst uvádí, že duše zesnulých zvířátek se dostanou do ráje se zelenými loukami a kopci, a že jejich těla jsou prosta všech nemocí a zranění. Všichni si zde hrají a běhají, ale zároveň postrádají lásku svého lidského partnera. Jednoho dne se však jejich pán objeví, znovu se setkají a poté společně přejdou Duhový most a jdou do nebe spolu a již nikdy se nerozdělí.

 Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce, kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí. Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý, tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho opustila. Hrají si a běhají spolu, ale přijde den kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji. Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšť šťastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí, jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce. A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete.

    Wikipedie - Autor neznámý, Duhový most

Když tomu někdo věří, je možná to poslední rozloučení míň bolavé, no mně to zatím nepomáhá.

třapatka velkokvětá

 Trvalka venkovských zahrad, též se dá říct  trvalka našich babiček, třapatka velkokvětá (Rudbeckia grandiflora) k nám zabloudila minulý rok. Byla součástí semínek - trvalek, které jsem si zakoupila v zahrádkářských potřebách. Na sáčku nebylo uvedeno a jaké trvalky se jedná a ona je jediná, která z té směsi semínek vzešla.

 

 

Vůbec jsem netušila, že se jedná o třapatku, to až když jsem jí dnes vyfotila, hledala jsem na netu název. Líbí se mi, že kvety vydrží kvést od pozdního jara pomalu až do podzimu, další její předností je, že chutná včelkám, i čmelákům.

Vydrží opravdu hodně, snad i proto je to jediná kytička, která u nás v tuhle chvíli kvete, když nepočítám krásenky, které se mi vysemeňují.
 

konečně pod sedmdesát

 Ráno jsem vyrazila do lékárny, manželovi pro prášky na tlak. Už zase se tam chodí s rouškou. Jedna starší paní roušku neměla při sobě a tak byla nucená si koupit v balíčku dvě obyčejné jednorázové za 40 Kč. Mívám u sebe v baťůžku rezervní šité roušky pro tyhle případy, no  dnes, jako na potvoru jsem měla jen tu jednu, jinak bych roušku té paní dala.

Z lékárny jsem to vzala na trh, a koupila od soukromého zemědělce něco přes 3 kg výborných přílohových brambor, přerostlé nakládačky, půl kila česneku, rajčata a cibuli a vyplázla jsem 250 kaček, jen to fiklo, ale na druhou stranu vím, že z nakoupené zeleniny nic nevyhodím, a ještě pořád mi nákup vyjde levněji, než kdybych nakoupila v supermarketu.

 Jinak u nás už zase máme sucho k zbláznění. Že před pár dny zapršelo, už neni vidět. Růže nedávno rozkvetlé uschly, aniž by opadaly a to je občas zalévám. Včera večer jsem musela zalévat to nejnutnější na zahrádce pitnou vodou a nějaké přeháňky jsou zatím v nedohlednu.

P.S. Před několika lety jsem si dala závazek, že do léta zhubnu minimálně pod 70 kg. Tehdy mi váha kolísala mezi 74 kg těsně po Vánocích a mezi 72 kg v létě. Letošní léto vrcholí, a do nedávna jsem něco málo přes 70 kg pořád měla.

Dostat se pod tu zakletou sedmdesátku se mi povedlo až minulý týden, kdy váha ukázala 69,9 kg a dneska dokonce 69,8 kg. Tak snad si to uhlídám, abych se pod tou sedmdesátkou aspoň udržela.

požár

Tak moc jsem spěchala se založením blogu a když ho mám, tak zase nevím o čem psát.

Poslední tři dny u nás trošku zapršelo, ale ne tak, že by to  zlepšilo stav spodní vody. Celkem za ty tři dny spadlo 24 mm srážek, a už se zase blíží řada dnů s tropickými teplotami.

Štěstí bylo, že dnes odpoledne zapršelo  docela vydatně, protože pár metrů od nás začalo hořet. Nejprve jsem si myslela, že někdo pálí v areálu starého Hamira plasty, nebo vyřazené pneumatiky, protože se nad jedním stavením  vznášel hustý, tmavý dým.

Po chvilce vyskočily zpod střechy plameny, a já už sahala po telefonu, když v tu chvíli jsem zaslechla houkat hasičská auta.

Udělala jsem  dvě fotografie, na té první jsem si po stažení snímků do počítače všimla člověka, který u požáru stál a se zaujetím pozoroval, jak se oheň rozrůstá.

Na druhém snímku pořízeném asi o deset vteřin později, ještě před tím, než dorazili požárníci je vidět, jak rychle se oheň rozhořel.

Nechci ani domyslet, co by se dělo, kdyby bylo sucho, a k tomu foukal silný vítr.

domácí hranolky se strouhanou nivou a s tatarkou

Včera byly domácí pečené hranolky, vyzkoušela jsem je z nových brambor a byly dobré..

Hranolky jsem pekla v troubě, jen na vymaštěném pekáči. Posypané jsou strouhanou nivou, a tatarka taky přišla k chuti.

Jsem ráda, za každé bezmasé jídlo