české jablíčko

 Podařilo se nám koupit česká jablíčka, nejen, že jsou levnější, než ty z dovozu. 

Jablíčka jsou šťavnatá, mají i křehkou slupku, takže si je nemusím loupat, navíc nádherně voní. 👍

Známé už začínají loupat ořechy na cukroví a já se stále ještě nerozhodla, jestli budu vůbec péct. Mladí k nám prý kvůli kovidu nepřijedou, to už budou jak se zdá další Vánoce bez vnoučat. 😐

první adventní neděle

 Ani si nepamatuji, že by mi někdy vyšly narozeniny na první adventní neděli a k tomu ještě takové kulatiny.

Od vnučky jsem dostala tenhle zvláštní šperk - ona říká, že je to amulet. 💗 Má pro mne obrovskou cenu, protože je to její výroba. Amulet je vytvořený z přírodních materiálů. Největší kámen je křišťál. Mojí vnučce ještě není ani 12 let, tak jsem se chtěla pochlubit.

zima klepe na dveře

 První sněhové vločky se ukázaly už včera, ale nestálo to ani za řeč. I dnes cosi drobného pár minut poletovalo a okamžitě po dopadu zase mizelo. 

Na zítřek už máme ohlášenou sněhovou výstrahu. Na jedněch stránkách o počasí předpovídají 1,5 cm sněhu, na druhém webu  cca 3,5 mm. Podle Hydrometeorologického ústavu by to mělo být až 10 cm mokrého sněhu.

Tak nevím, jak to nakonec bude.

Co mě ale děsí je silný a nárazový vítr, který sedí v tabulce už víc jak týden. Když to bylo vzdálené, říkala jsem si, že se větrná předpověď ještě změní k lepšímu, ale ono to zůstává pořád na stejných dnech a ty se blíží. 

Vypadá to, že od úterka u nás bude hodně větrno a taky chladno. Já vím, zima už klepe na dveře, já bych proti ní nic neměla, jen ten mokrý sníh, který lámě větve stromů a silné nárazy větru nemusím, z toho mám strach.

zdravotní procházka

 Před chvilkou jsme se vrátili z procházky, byla jen kratičká, ale po obědě chceme vyrazit ještě jednou na trošku delší zdravotní procházku. 

Fotky, které jsem si připravila jsou ze včerejška, to už bylo zase zataženo a tak a podle toho také vypadají.

Byli jsme na procházce dopoledne a podle snímku to spíš vypadá, že jsme vyrazili vpodvečer. 

Prožívám všechno, co se děje kolem očkování a té virové choroby, která řádí už tak dlouho. Emoce se ve mně perou, i když rozum říká, ať to tak neprožívám, protože bych se nutně musela brzy zbláznit.  Vyděsil mě dosluhující premiér Babiš, když prohlásil, že bude nutné zavést povinné očkování. Pan prezident Miloš Zeman je proočkovaný i třetí posilující dávkou vakcíny a stejně měl včera pozitivní test a v Lánech se ani neohřál a už ho vezli opět do nemocnice. 

Mojí známé zeť, jako jediný z rodiny se nechal  plně naočkovat, aby rodině nepřinesl domů kovid. Přesto se nakazil a léčí se s těžším, ale ne snad život ohrožujícím průběhem doma. Rodina - manželka, dvě malé děti a babička očkovaní nejsou a kovid od něj nechytili. Tak nevím, co si o tom všem mám myslet.

VE STÍNECH

 Thriller z pera skotského spisovatele G.R. Hallidaye se mi z počátku líbil, neměla jsem problém se do děje začíst. Ke konci už to ale bylo i na mě dost drsný a konec tedy podle mě nic moc. Hlavně že se autor vyřádill v popisování brutality, možná to mnoha lidem sedne, já nejsem tak odolná, i když bych měla být z toho všeho, co se kolem nás dnes a denně děje. Jinak bych akorát vytkla poměrně drobné písmo.

z přebalu -
Šestnáctiletý Robert přijde domů pozdě, jako obvykle se pohádá s otcem a zavře se v pokoji. Pak beze stopy zmizí stejně jako před několika týdny jeho matka.

Inspektorka Monica Kennedyová zatím vyšetřuje případ těla, které bylo nalezeno na severozápadním pobřeží Skotské vysočiny. Intuice jí napovídá, že jednou smrtí tento případ rozhodně neskončí.

Sociální pracovník Michael Bach si zase dělá starosti o svého mladého klienta Nichola Morgana. Už sedm dní ho nikdo neviděl a Michaelovi od něj přišla podivná esemeska.

Monica se snaží chytit vraha, který číhá ve tmě, a Michael pokračuje v zoufalém pátrání po Nicholovi. Doufá, že ho najde dřív, než děsivý vrah znovu udeří

jedno krásné odpoledne

 Po více než týdnu zatažené oblohy se včera po obědě ukázaly místy i krásné mráčky a bylo možné vidět tu a tam i kousek modrého nebe. 

Ráno ukazoval teploměr -5°C, takže na zahrádce už kytičkám odzvonilo. Včera jsem viděla na Jigidi fotky, které ukazovaly, jak mají na Moravě krásně, jaký krásný prosluněný podzim tam mají.

Vyrazili jsme proto odpoledne na procházku.

Procházka nebyla bohužel dlouhá, já z té náhlé změny byla celá bolavá. Teď mě to mrzí, že jsme nešli dál, až do lesa. Dneska už po modrém nebi a mráčcích není ani památky, zase máme šedé nebe barvy olova.

oprátka

 Při včerejší procházce jsem najednou měla nutkání podívat se do korun stromů. Odedávna mě fascinují holé koruny  a větve bez listí, kterými prosvítá nebe. Vyndala jsem si z ledvinky foťák, zapnula ho a zvedla jsem hlavu, že si udělám nějaké fotky a málem mě kleplo.

Na jedné větvi, těsně nad mou hlavou visela připravená oprátka. Přišlo mi to skoro až neuvěřitelné,  a děsivé, zvlášť v téhle těžké době, kdy se zase zvažuje nouzový stav a možná hrozí dallší lockdown. Mnozí lidé v komentářích teď často píší, že už nemají s prominutím co do huby. Všechno se tak prudce zdražuje, a ti, co mají minimální mzdu jsou na tom asi moc špatně.

 

 Úplně mi to zkazilo náladu, pořád jsem musela myslet na rodiny s malými dětmi, a na starší občany, jak se s tím, co se děje asi vypořádají. A najednou jsem pochopila, že ta oprátka může být pro některé zoufalé lidi asi řešením a z toho mi začal po zádech běhat mráz. 

 

Udělala jsem si ještě jeden snímek a protože jsem se té oprátky před očima ne a nemohla za živého boha zbavit, otočila jsem to směrem  k domovu. Říkala jsem si, že pro tentokrát asi bylo jen u té visící oprátky, že to asi dobře dopadlo, protože jinak by ta oprátka byla odříznutá.  Ještě večer v posteli jsem toho měla plnou hlavu a usnula jsem až nad ránem.