E.M.Remarque

 

„Když se z ostatních stávají svině, my se svinsky chovat nemusíme.“ — Erich Maria Remarque

z procházek

 Snažíme se každý den chodit na procházky, někdy si vezmu foťák, ale jsou to fotky jen z našeho okolí. 

Tuhle fotku jsem nazvala Ve víru tance...

Tady se podivně všechno naklánělo, místo mě zaujalo a tak jsem pořídila snímek..

lečo

 Snažíme se jíst zdravěji, maso jsme zatím ještě zcela nevynechali, ale uzeniny nejíme už od jara. Včera bylo k obědu lečo a každý jsme měli jen půl krajíčku domácího chleba. . 

Známá říkala, že lečo bez klobásy si vůbec neumí představit. My jsme si zvykli a klobásy nám vůbec nescházejí. Přestala jsem mlsat, čokoládu jsem neměla strašně dlouho, naposledy snad o Vánocích.  

třená bábovka

 Stále nechápu, jak mohou lidé nakupovat v supermarketech, ale i jinde předražené pečivo, různé dorty, záviny, bábovky a pod. 

Doma upečená třená bábovka cenově nevyšla snad ani na 50 korun. Ingredience - 3 vejce, malý šálek oleje, cukr podle chuti, 1/2 vanilkového cukru, polohrubá mouka, asi 250 g, 2 lžičky prášku do pečiva, mléko podle potřeby. Cukr se žloutky jsem utřela do pěny, bílky našlehala a do těsta nalitého do vymazané a vysypané formy jsem ještě pro zpestření napíchala kousky oloupaných, nakrájených jablek.

Bábovka byla vynikající, jemná, nadýchaná, voňavá, prostě lahodná. Recept na třené těsto sem nedávám, je těch receptů na netu hodně. Já jsem tentokrát nic nevážila, všechno jsem dala jak se říká od oka. 

nejhezčí dárek, pejsčí pusinka

 Včera jsem zažila něco neuvěřitelného, nádherného, prostě úžasného. Když jsme se s manželem vraceli z procházky a scházelo nám už vyšlápnout jen poslední strmý kopec, tak jsem se zastavila, abych na ten kopec nabrala síly. Dva muži s pejskem v těch místech upravovali stavební parcelu a mně ten jejich pejsek padl do oka, protože byl skoro k nerozeznání od naší fenky Fanynky. Fanynka tady už není tři roky, a já si tak nějak při spatření té fenky vzpomněla na pusinky, které uměla dávat naše Fany. Stačilo říct Fany pusinku a už přiběhla a mokrým nosem mi ťuknula do rtů, to byly její pusinky, které jí nikdo neučil.

Zastavila jsem se, abych se vydýchala, ti pánové nás pozdravili a já řekla tomu majiteli, že mi jeho fenka připomíná tu naší. Vůbec nechápu, jak se to stalo, bylo to tak nečekané, ta fenečka ke mně přiběhla, píšu fenečka, ale byl to černý labradorský retrívr. Sedla si přede mnou a vrtěla ocáskem, jako stará známá, ty její oči, to byly přesně oči naší Fanynky. Sehnula jsem se, abych jí pohladila, dvakrát jsem jí pošimrala za ouškem a ona udělala naprosto nečekanou věc, postavila se na zadní a tím krásně mokrým, studeným nosem mi vrazila přesně takovou ťukavou pusinku, jakou dávala Fanynka. Ještě večer v posteli jsem ten z mého pohledu zázrak prožívala znovu a znovu. 

bramborový placky se škvarkama

 V poslední době mi přestává chutnat, zdá se mi, že nic už není jako dřív. Ještě loni jsem měla ráda Hermelín, ten sedlčanský. Začala ho vyrábět jiná firma a už to není ono. Přestal mi chutnat Eidam, i jiné sýry. Zdá se mi, že všechny ty sýry, které jsem milovala mají teď stejnou chuť, respektive nemají žádnou chuť. Salámy, párky, či paštiky díky cvrčkům a červům taky nejím. Nedávno mi muž přinesl tuňákový salát, ten s kukuřicí, řka ten jsi vždycky mívala ráda. No, už mi ten tuňákový salát taky nechutná, oba jsme se shodli na tom, že stojí i on za starou bačkoru. 

Škvařené sádlo z obchodu mi už taky nechutná, dokonce se mi zdá, že i máslo má jakousi divnou chuť, či pachuť. Máslo ale vyrobit doma neumím, tak muž koupil syrové sádlo. Cena byla šíleně vysoká, za kilo sádla 139 korun - (zlatý komunisti!). Takže koupil jen něco málo přes půl kila a já ho včera nakrájela a vyškvařila. Škvarečky krásně voněly a mně se vynořila vzpomínka na babiččiny bramborové placky se škvarkama. Dřív to bylo jídlo chudiny, dnes při ceně sádla, brambor, vajec a koneckonců i energií je to pro nás jídlo téměř sváteční, které si dovolíme jen opravdu zřídka, ale stálo to zato, oba jsme si pochutnali.

PROKLETÝ KRAJ

 Dočetla jsem od Michaely Klevisové Prokletý kraj a musím říct, že se mi tenhle román s krimizápletkou opravdu líbil. Sympatická mi byla postava paní Žofie, v mnoha směrech jsem se s ní ztotožňovala. Anotaci psát neumím, ta je okopírovaná z internetu.

I temná minulost jednou vyjde na světlo. Jelení Horou se několikrát prohnaly dějiny plné nenávisti a zmaru. Vesnička ukrytá v pošumavských lesích dodnes není ideální místo k životu. Gerdu s dcerou k návratu sem přiměl jenom rozvod a nedostatek peněz. Z jednotvárnosti ji vytrhne až seznámení s Lindou, která tu pátrá po minulosti své rodiny. Vzápětí ale ve vesnici za podivných okolností někdo zemře... a zločin oběma ženám pomůže odhalit staré tajemství, které nikdy nemělo vyjít na povrch.

Michaela Klevisová tentokrát opustila kriminalistu Josefa Bergmana a v románu z Pošumaví nahlíží na zločin pohledem dvou mladých žen, jejichž životy jsou provázány s místy, kudy se opakovaně prohnaly dramatické dějiny. Zapadlá vesnička Jelení Hora má temnou minulost a dodnes to není ideální místo k životu. Není divu, že odsud Gerda vždycky chtěla odejít a uniknout minulosti. Teď se ale rozvedla, je bez peněz a nezbylo jí nic jiného, než se s dcerou vrátit do nuzného domku po rodičích. Linda na stejné místo přijíždí na dovolenou, aby pátrala po minulosti své rodiny, která se před čtyřiceti lety odstěhovala. Vzápětí ve vesnici dojde k úmrtí a obě ženy odhalí přísně střežené tajemství související s krajem, kde nikomu nebylo souzeno být šťastný.

Autorka úspěšné detektivní série se v této knize místo krimi zápletky soustředí na mezilidské vztahy v prostředí sousedícím s národním parkem a vojenským prostorem. Přes minulost zdejších obyvatel odhaluje historii plnou zvratů, která někomu zabránila v těchto místech naplno zakořenit a jiné k Pošumaví neplánovaně připoutala.