Příroda trochu pookřála po včerejším deštíčku. Bylo to sice jen několikahodinové krápání, ale srážkoměr ukázal celkem 4,5 mm. Je to sice málo, pořád však lepší, než nic.
Dneska ráno jsme se vypravili na kratší procházku a já si vzala do kapsy foťák. Bylo sice zataženo, pofukoval vítr, říkala jsem si ale co, kdyby. Nedávno jsem si foťák nevzala a pak jsem litovala.
Do této rubriky si zapisuji přečtené knihy hlavně kvůli sobě a mé zapomnětlivosti. Kniha se mi líbila, jen by v ní nemuselo být s takovou přesností popsáno tolik drastických okamžiků.
Lenina sestra, dvojče, se zabila skokem z mostu. Jenže Lena této oficiální policejní verzi nevěří a je odhodlaná udělat cokoli, aby odhalila pravdu. A tak se rozhodne setkat se s policistou, který údajně nalezl mrtvé tělo. Ovšem na jeho líčení něco nesedí. A jakmile se začnou vyjasňovat poslední hodiny života její sestry, změní se Lenino pátrání v trýznivý, neúprosný boj o vlastní život – boj, který prověří vše, co si myslela, že kdy věděla o ní, a především o sobě samé...
Snad nikde na světě není tolik "blbců", jako u nás. Téměř každý rok přijde na závodišti v Pardubicích o život kůň. I letos se tak stalo. Proboha, co je to za lidi, kteří se v tomhle vyžívají? Kdo vymyslel takovou překážku, kdy člověk - žokej (a měl by to být milovník koní), vede na téměř jistou smrt svého koně? Nikde na světě taková překážka neexistuje, jen u nás v Kocourkově. Co je to za hrdinství, co je to za machrování? To je jako kdyby někdo hnal bičem ony "žokeje přes širokou, a hlubokou propast, a oni by netušili, jak se mají na skok připravit, nevěděli by, co je za nějakou hradbou čeká. Když je tak baví riskovat, tak by to bylo na místě, a kdyby si zlámali hnáty, tak by tam čekal někdo s odjištěnou pistolí a odpráskl by je! Kůň přijde o život, ale hlavně se píše o jezdci, kterého museli chudáka rozdýchávat.
Kolikrát už ochránci zvířat žádali, aby byl Taxisův příkop zrušen, ale marnost nad marnost, my musíme prostě v blbosti být celosvětově první. Nemůžu si pomoct, je mi líto těch koní. Možná by pomohlo, kdyby se na Velké Pardubické nic nedělo koním, ale bylo by to přesně naopak....
„Když se z ostatních stávají svině, my se svinsky chovat nemusíme.“ — Erich Maria Remarque
Snažíme se každý den chodit na procházky, někdy si vezmu foťák, ale jsou to fotky jen z našeho okolí.
Tuhle fotku jsem nazvala Ve víru tance...
Snažíme se jíst zdravěji, maso jsme zatím ještě zcela nevynechali, ale uzeniny nejíme už od jara. Včera bylo k obědu lečo a každý jsme měli jen půl krajíčku domácího chleba. .
Známá říkala, že lečo bez klobásy si vůbec neumí představit. My jsme si zvykli a klobásy nám vůbec nescházejí. Přestala jsem mlsat, čokoládu jsem neměla strašně dlouho, naposledy snad o Vánocích.
Stále nechápu, jak mohou lidé nakupovat v supermarketech, ale i jinde předražené pečivo, různé dorty, záviny, bábovky a pod.
Doma upečená třená bábovka cenově nevyšla snad ani na 50 korun. Ingredience - 3 vejce, malý šálek oleje, cukr podle chuti, 1/2 vanilkového cukru, polohrubá mouka, asi 250 g, 2 lžičky prášku do pečiva, mléko podle potřeby. Cukr se žloutky jsem utřela do pěny, bílky našlehala a do těsta nalitého do vymazané a vysypané formy jsem ještě pro zpestření napíchala kousky oloupaných, nakrájených jablek.
Bábovka byla vynikající, jemná, nadýchaná, voňavá, prostě lahodná. Recept na třené těsto sem nedávám, je těch receptů na netu hodně. Já jsem tentokrát nic nevážila, všechno jsem dala jak se říká od oka.
