Nějak ani nevím, jak mám začít, ono se celkem nic u nás neděje, co by stálo za zaznamenání. Tím, jak se blíží volby, se dostávám do čím dál větší deprese, když vidím výsledky předvolebních anket. K tomu ta kovidová každodenní nálož článků. Samozřejmě mě nikdo nenutí je číst, ale mně to prostě nedá, i když vím, jak moc si tím ubližuju a navíc když vím, že s tou situací stejně nic nenadělám. Je nás určitě spousta, co si říkají, že to svinstvo číst nebudou a přesto jim to nedá a článek si otevřou, nebo aspoň očima přelétnou katastrofické titulky. Je to vůbec možné, aby se už víc jak 18 měsíců nepsalo pomalu o ničem jiném?
Úterní bouřka, která u nás začala přesně ve 22:30 mi taky pěkně pocuchala nervy, doteď se z ní vzpamatovávám. Byla jsem zrovna v koupelně a říkala si, jak podivné je venku ticho, takové to, kterému se říká ticho před bouří. Na stromech se nehnul ani lísteček, ale ty mraky kolem dokola působily hrozivě, převládala tmavě šedá s temnou oranžovou, jakoby až do zelena, ale barev bylo mnohem víc. Nemohla jsem fotit, měla jsem foťák na nabíječce a snímek, který jsem vložila je z 25. června. Teď jsem docela ráda, že ty snímky nemám, připomínaly by mi tu hrůzu, kterou jsem v sobě měla.
V jediném okamžiku se zvedl tak neuvěřitelně silný vítr, jeho nárazy ohýbaly stromy a pak to začalo! Blesky křižovaly nebe, tma se střídala se záblesky. Naštěstí u nás nebyly kroupy, přívalový déšť trval jen chvilku, takže nestačil napáchat škody a pak přešel do deště silného, a vytrvalého, ale vítr nás trápil poměrně dlouho a já zažila takový strach, a asi se už po shlédnutí děsivých fotografií a videí z tornáda na Moravě budu bát každé silné bouřky, která nás takhle znenadání překvapí.
