není to lepší a asi už nikdy nebude

 Politické dění mi dává zabrat, a nejen to, kolem koronaviru. Kroutím jen nevěřícně hlavou, nad tím, co dnes a denně na politiky vyplouvá na povrch. Nikdo nenese za nic odpovědnost. Nic se neděje. Nikdo se nehájí, když o něm druhý napíše, že je např. zloděj, nebo, že přijímá úplatky. Dokonce ani nevysvětlí, jak to je s těmi předraženými nákupy roušek, respirátorů a testů, které jsou prostě nefunkční.

Od Hamáčka se dozvídáme, že ty tvrdé uzávěry fungují, ale ne tak rychle, jak předpokládal. Takže dál musíme ještě nějakou tu dobu vydržet zavření. On nám zato předloží nového, poupraveného PSA. S tím dosavadním není zase spokojený, zřejmě se na tom ještě musí zapracovat, aby byli lidé ještě víc vystrašení.

Podle mne drastické uzávěry absolutně nefungují a ten slavný lockdown je abych byla slušná, i když se mi chce napsat  něco úplně jiného je zkrátka nanic.  Takže se zase totální uzávěra prodlouží, pan Hamáček, tentokrát v černé mikině vzdychne, a dodá, že to ještě musíme zkrátka vydržet, protože o nějakém rozvolňování nemůže být ani řeč, to teď zrovna není na stole. 

Jenže už to trvá moc dlouho, a kdy se situace zlepší, to nám nikdo nesdělí. Vypadá to tak, že jestli někdo nepoloží vládu, tak budeme mít lockdown do léta, pak nastane rozvolnění a s podzimem se to zase všechno uzavře. Je to hrozná představa, ale klidně by se to mohlo stát. 

Včera mi dcera poslala fotky dětí, vnuka jsem málem nepoznala, je v pubertě a tak se rychle mění z chlapce na mladíka. Díky vládě o tyhle krásné okamžiky přicházím. 

Nejhorší je, jak se lidé začínají mezi sebou hádat, nebála bych se říct, že jde až o nenávist. Jedni by byli snad schopni udávat, nebo pomalu vraždit, druzí naopak všechno zlehčují, což taky není dobře.

My jsme byli včera na procházce, šli jsme k lesu, samozřejmě bez roušky, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Docela na mě zapůsobilo chování asi tří  lidí, které jsme za celou dobu potkali. Dva měli respirátor i v lese, třetí paní, když nás na dálku viděla, tak se zastavila a začala téměř zuřivě po kapsách hledat zmuchlanou roušku, když jí našla, tak si jí honem nasadila, skoro až do očí. Přes roušku omotala ještě šálu, na hlavu nasadila kapuci, zkrátka koukaly jí jen oči, asi se k ní nedoneslo, že se se nákaza může šířit i přes oči a když se tak bojí, měla by mít třeba potápěčské brýle.

Nevím, asi mi zapracovaly nervy, ale bylo mi skoro do pláče a připadala jsem si, jako bych snad měla ebolu, nebo lepru. Nechtěla jsem jí děsit, šli jsme spořádaně po druhé straně cesty, jeden za druhým, abychom nezabírali moc místa, od paní jsme měli téměř čtyřmetrový rozestup...