Stromy nerostou do nebe

 Před devíti lety jsem se přestěhovala na sídliště do nového paneláku. Zůstala jsem sama a měnila jsem větší byt za menší. Nevím, kdo rozhoduje o úpravách kolem domů, ale když jsem se podívala z okna a viděla jsem hektary asfaltu, obrovská parkoviště a zbytečně široké chodníky, tak mi nebylo moc dobře.

Kolem parkoviště je kus zeleného pásu a naštěstí tam brzy vysázeli topoly, tak jsem se trošku uklidnila. Zjara se ale ukázalo, že se uchytily jen dva stromky, ostatní byly suché. Přišla nějaká parta a zelený pás osázela planými růžemi. Nebyl to dobrý nápad. V křoviskách se zachycovaly papíry, igelitové tašky. Když napodzim opadalo listí, nebyl to pěkný pohled.

Tak jsem si začala dopisovat s úřady a prosila jsem o vysázení stromků. Neuspěla jsem. Rozhodla jsem se tedy, že si tam něco vysázím sama. Nejrychleji rostou břízky a modříny, tak jsem si obstarala malé stromky a dala se do práce. Vyklučila jsem kousek těch planých růží, které už byly metr vysoké, celá podrápaná jsem zasadila čtyři břízky a tři modříny. Celý rok jsem sledovala, jak rostou, zalévala je, přivazovala, vodu jsem vozila z osmého podlaží (máme vodoměry!). Na jaře  se stromečky zazelenaly, a tak jsem se z nich radovala asi pět roků. Dvě břízky byly asi čtyřmetrové, dvě menší. Jeden modřín měl přes dva metry, dva byly trochu menší.

Letos koncem března slyším venku rámus. Jdu k oknu a vidím, jak parta pracovníků s křovinořezem likviduje ty plané růže, včetně mých stromků. Než jsem sjela dolů před dům, byly všechny pokosené, až na jednu břízku. Bránila jsem jí tělem, připadala jsem si jako mlynář v Jiráskově Lucerně před lípou. Ještě mě pokárali, co je to za nápad něco sázet. Vrátila jsem se domů a rozbrečela se. Na uklidnění jsem si pustila rádio. Vysílali nějaký pořad o ekologii a na závěr vyzývali občany, aby každý podle svých možností zasadil v okolí svého bydliště aspoň jeden strom.

Přes slzy jsem se musela rozesmát. Než jsem se znovu, ještě usedavěji rozbrečela.

napsala kdysi Naďa FRANCOVÁ