Nějak ta kovidová pandemie, někdo říká jen epidemie nemá konce. Začínám upadat do hlubokých depresí, jako mnoho jiných lidí, kteří se těm neustálým katastrofickým článkům poddávají. Začínám chápat, proč mnozí lidé zvolí raději dobrovolný odchod z tohoto světa. Člověk totiž neví, čemu má, nebo může věřit, když politici sami svoje nařízení porušují a scházejí se bez roušek. Ve Sněmovně mají nasazené roušky tak, že jim kouká často nos a mluví tam, hádají se prskají. To všechno je zřejmě v pořádku. V poslanecké restauraci klidně jedí, a pochybuju, že by u jednoho stolu byli příbuzní. To pak člověka napadne, jestli to všechno, co se teď děje není uměle vyvolané. Lidé si přeposíají různá videa, kde se mluví o něčem jiném, a to mi nahání ještě větší hrůzu. Ta videa pak rychle mizí, a mně to připadá, že mocní tohoto světa nechtějí, aby ty zprávy lidé viděli a slyšeli. Moje babička říkávala: "Na každém šprochu pravdy trochu"
Stokrát si říkám, že se nebudu dívat na zprávy, že nebudu číst novinky a jiné podobné weby, ale stejně se s jakousi nadějí jdu každé ráno podívat, co je nového. Tak moc chci slyšet a vidět, že je to konečně na dobré cestě a pořád nic. Nechápu, co se děje teď tak strašného, že vláda opět přitvrdila a zakazuje prakticky všechno. Prý jsou nemocnice přeplněné, tak proč se nevyužívá ta polní nemocnice. Takových peněz to stálo a teď se dozvídáme, že nemají lékaře a sestry. To jako nevěděli dřív, než se do toho sestavování provizorní nemocnice pouštěli?
Dočetla jsem se, že se covid ještě víc přenáší mluvením. Doposud se tvrdilo, že se nejrychleji roznáší kašlem, tak teď už jen čekám, až se lidem zakáže i mluvit. Od loňského března, kdy to vypuklo jsem viděla dceru, zetě a vnoučata jen dvakrát a skoro jsem je nepoznávala.
Mám strach, že nám omezí i procházky do přírody, že se budeme smět pohybovat jen v těsné blízkosti domů a bytů.
Žádné komentáře:
Okomentovat