kaktusy

 Kaktusy kvetou ostošest, jeden jsem ani nestihla vyfotit. 

Letos kvete ten červený už po páté...👍😊

nové vládní početní jednotky

 Protestu proti vládě na Václavském náměstí se podle policie účastnily vyšší jednotky tisíců lidí. Snažím se marně pochopit, co jsou to ty vyšší jednotky tisíců. Zřejmě se jedná o nějaké nové vládní početní jednotky, které jsou určené jen pro počet lidí na demonstracích.

Václavák byl narvaný k prasknutí, já jsem se nezúčastnila, protože panu Rajchlovi nevěřím ani nos mezi očima. Chodila jsem ale cinkat klíči na demonstrace předrevoluční (za což bych si teď s chutí nafackovala), a když bylo takhle nabité Václavské náměstí, mluvilo se až o 200 000 demonstrujících...

A názorná ukázka správného počítání, napravo pro-ukrajinská demonstrace, které se zúčatnily tisíce lidí. 🤣🤣🤣🤣🤣

ŽIJEŠ JENOM DVAKRÁT

 Další přečtená kniha od Dominika Dána s názvem Žiješ jenom dvakrát mě opět dostala. Tentokrát mi to ale trvalo trochu déle, než jsem se pořádně začetla. Jak mě to chytlo, měla jsem problém knihu odložit.

Matematický génius profesor Puskailer se po dlouhých letech věznění konečně dočkal spravedlnosti a byl propuštěn na svobodu. Nikdo mu nevěřil, že není vrah, a popravdě řečeno, ani on sám na tom občas netrval. Měl štěstí, detektivové z oddělení vražd Richard Krauz a Jozef Fischer, zvaný Chosé, mu uvěřili a celý případ vyřešili. Psal se rok 1999. Vlastně teprve začínal a osud tomu chtěl, že po tvrdé dřině nečekal detektivy zasloužený odpočinek, ale už v den, kdy profesora propustili z vězení, začal nový případ a nový příběh, který se nečekanou brutalitou a nechutností vryl do paměti každému policajtovi, který byl nablízku. Celé to začalo, když se bachařům z věznice, kde si Puskailer odpykával svůj trest, ztratila kolegyně…

vláčný ovocný koláč

 Dá se říct, že je to koláč tzv. co dům dal.

Těsto na koláč je třené, pro zvláčnění jsem přidala nastrouhanou mrkev a jedno jablko, a tak jsem mohla vynechat podstatnou část cukru. Na koláči jsou vyskládané ostružiny, poslední kanadské borůvky a rybíz. Pokrájela jsem rovněž na kostičky nakrájená jablka.  Prostě taková všehochuť.

ČERNÉ LÉTO 👍

Dnes jsem přečetla perfektní detektivní román aurora M.W. Cravena a naprosto mě to strhlo, musela jsem číst a číst, až do konce. Po dlouhé době je kniha perfektně upravená a má i záložku. Píšu to proto, že nedávno jsem měla půjčenou knihu, ve které hloupý čtenář ohýbal rohy, místo aby si stránku kde skončil založil např. nějakým papírem.

z přebalu -

Tilly a Poe jsou zpět – při policejním vyšetřování, které dostává Washingtona Poea do velkých potíží. Před šesti lety sehrál jako policejní důstojník v Cumbrii velkou roli v případě vraždy dcery slavného šéfkuchaře Jareda Keatona. Ačkoli její tělo nebylo nikdy nalezeno, Poe byl přesvědčen, že Keaton zabil svou osmnáctiletou dceru Elizabeth v restauraci, kterou společně vedli. Porota souhlasila a Keaton byl odsouzen na doživotí.

Nyní se ale se žena, která se prohlašuje za Elizabeth Keatonovou, přihlásila místnímu policejnímu důstojníkovi. Jak se mohl Poe tak mýlit?

Nebo nemýlil? Je stále přesvědčen, že měl o Jaredovi Keatonovi, okouzlujícím psychopatovi, pravdu. Ale s tolika důkazy, které se hromadí proti původnímu vyšetřování, je jeho práce těžší, než by si dokázal představit. Když však má na své straně Tilly, šance by se měly překlopit v jeho prospěch. Poe se chystá pracovat svým vlastním jedinečným způsobem a doufá, že najde chybu v Keatonově zjevně dokonalém plánu.

Právě v momentě, kdy věci začínají pro Poea vypadat zvlášť bezútěšně, se Černé léto doopravdy projeví, a to díky mazané práci s příběhem. Centrem dění je opět Cumbria, která v autorových rukou žije i dýchá a je důležitou součástí příběhu.

krásenky a slunečnice

 Jestli se mi něco, co k nám přichází z Ameriky skutečně líbí, tak jsou to právě krásenky. 

Krásenky vydrží sucho, které u nás už spoustu let máme, samy se vysemení a kvetou až do zámrazu. 

A přidám ještě slunečnici, která nám vyrostla v truhlíku.

A to je pro dnešek všechno. Dřív mě bavilo sem psát postřehy a názory, ale dnes, v téhle divné době, kdy nám pomalu určují s kým se smíme stýkat a bavit, o čem se můžeme bavit, a co si smíme myslet, a o čem smíme psát mám prostě strach. Nemám za sebou nikoho, kdo by se mne zastal...

DÉJÀ VU

Pokud bych měla hodnotit z mého pohledu detektivní román Déjà vu, od autora Davida Urbana, tak bych asi nevěděla. Chvílemi mě čtení bavilo, ale že bych se do toho úplně zažrala, to zase ne. Kdo vraždil jsem kupodivu odhalila brzy. Čekala jsem něco víc, takže trochu mě ta tolik vychvalovaná detektivka zklamala. 

z přebalu -

V polorozpadlém domě na okraji města se uprostřed tuhé zimy najde tělo bezdomovce v pokročilém stadiu rozkladu. Místo činu vypadá jako z hororu a poručík Eda Braun se nedokáže ubránit pocitu, že podobnou scénu už viděl. Je to jako déjà vu. Jak se s kolegyní Dianou Černou ponořují do vyšetřování, zjišťují, že to nebyla jen domněnka – v domě už opravdu někdo zemřel. Jedná se o náhodu, nebo zlý úmysl? Případy zůstávají zahalené tajemstvím stejně jako starý dům. Kriminalisté však musí spleť otázek rozklíčovat včas, protože pokud jde skutečně o dílo vraha, brzy by mohl přijít k újmě další nevinný člověk…