V posledních letech se mi moc snů nezdá, nebo nejspíš zdá, ale já je do rána zaspím a nic si z nich nepamatuju.
Na jeden zvláštní sen, který se mi zdál asi před deseti lety se ale úplně zapomenout nedá.
Vzpomínám si, že jsem někam cestovala autem - ( auto ve skutečnosti nevlastním) a musela jsem zastavit, snad byly závory dole a čekala jsem, až přejede vlak.
Vystoupila jsem z auta do absolutního ticha, nikde nikdo. Přešla jsem pár metrů na kraj silnice a najednou jsem viděla údolí a potok, nebo to spíš byla úzká říčka, po obou stranách říčky rostly obrovité stromy a ty se v korunách dotýkaly, takže vytvářely jakési podloubí.
Sluníčko akorát zapadalo, nad říčkou byl takový zvláštní zlatistý opar. V dálce se pak říčka stáčela do leva a na obzoru v tom podloubí byla vidět překrásná krajina.
Honem jsem běžela do auta pro foťák, abych tu nádheru mohla vyblejsknout. Nevím co to se mnou bylo, ale nemohla jsem prostě ten foťák vyndat z baťůžku, když se mi to podařilo, nešel otevřít a nastavit a než se to všechno povedlo, byl ten krásný výjev už pryč. Zůstala jen říčka, sluníčko mezitím zapadlo a bylo po focení.
Najednou se vedle mne objevil nějaký stařeček, a ten mi řekl, že se to tak mělo stát. Tuhle krajinu nikdo fotit nesmí. Má zůstat tajemstvím, do té doby, než se tam jednou všichni dostaneme.
Probudila jsem se tehdy celá zpocená a první, co mě v té chvíli napadlo bylo, že můj mozek asi vykonstruoval " onen svět ".
Žádné komentáře:
Okomentovat