Protože jsem měla knížku pro velký zájem čtenářů knížku v knihovně zamluvenou, snažila jsem se jí přelouskat co nejdřív, i když je to pořádná bichle.
V hodnocení tohoto románu jsem na rozpacích, nakonec bych dala pouze dvě hvězdičky. Je v něm tolik politiky a tolik nenávisti k bývalému, předrevolučnímu režimu, proto vůbec nechápu, kde se to v autorce bere. Knihu věnuje své babičce, tak by mě zajímal názor té babičky. Pochopila bych, kdyby současná situace byla jiná, kdyby u nás bylo opravdu líp, ale bohužel není.
Kdysi v mládí jsem i já měla podobné názory, jako autorka Jana Poncarová, jenže postupem času jsem změnila svůj názor dá se říct o plných 180 stupňů. Dnes už vím, že to po válce nebylo jednoduché, když si vzpomenu, co všechno museli komunisté vybudovat, postavit, zlepšit, předělat, to všechno přece nešlo bez peněz a kde by na to stát bral? I v knize je vidět, jak se život podbrdských žen po válce změnil, ubylo dřiny, žilo se volněji, podstatně lépe.
V knize mi nesedělo spousta věcí. -
Například jsem nechápala, proč je některým postavám věnováno tolik času, jako např. Emílii. Tolik stěžování na těžký život žen při první i druhé Světové válce. Taková byla doba, a bylo vinou mužů, že nechávali na svých ženách tu nejtěžší práci a ženy to trpěly.
Také velká chvála na americké osvoboditele a nadávky na vojáky Rusáky mi nesedla. Tehdy to nebylo Rusko, ale Svaz Sovětských Socialistických Republik - SSSR a že nás převážně osvobodila Rudá Armáda, o tom nemůže být pochyb, přesto pro ně Jana Poncarová neměla v románu vlídné slovo!!
Nepochopila jsem, proč Emiliina dcera Jana neměla ráda svou dceru Johanku. A protože jsem zhruba stejně stará, jako byla postava Jany, nechápu spoustu věcí, např. popisování po domácku vyráběných menstruačních pásek. To znám z vyprávění své babičky a maminky. V té době už u nás byly k dostání menstruační vložky, dokonce si vzpomínám, že jejich cena byla 2,40 Kčs.
Rovněž panenka Barbie nebyla tak úplně běžně v obchodech, natož veškeré vybavení kolem Barbie a že by u nás tenkrát existovalo Lego, na to si taky nevzpomínám, to spíš byla stavebnice Merkur. Lego sice později bylo k dostání, ale v té době rozhodně ne.
Lidé jsou nepoučitelní a stejné je to i dnes. Tolik nadávek na bývalý režim, na komunismus, který jsme tady ostatně nikdy neměli. Nedávno, za kovidové krize ti, co nejvíc na komunisty nadávali natahovali ruku po dotacích a dostávali je. Odnesli to zase jen ti nejchudší lidé, těm se nepřidalo samozřejmě nic.
z přebalu -
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?
Žádné komentáře:
Okomentovat